5. Sdělovací prostředky a demokracie
V dílech Olafa Metzela a Antoniho Clavého silně rezonuje téma vztahu mezi mocí, sdělovacími prostředky a veřejností. Metzel zpracovává toto téma explicitněji a provokativněji; tisk a informace, které z něj čerpáme, transformuje do jakési pozlacené modly.
Olaf Metzel ve svých dílech často zkoumá moc sdělovacích prostředků poskytovat informace, ale i překrucovat vnímání každodenních událostí. Jeho rozměrný panel s názvem Il Messagero, mercoledì 12. October 1988 (1989) tvoří matrice použité k výtisku stejnojmenného italského deníku v den uvedený v názvu díla. Povrch svého plastického díla však autor záměrně zmačkal a poškrábal, takže hlavní témata zpráv na matricích – únosy, teror, tragédie – jsou pro dnešního vzdáleného diváka již téměř nečitelná.
Dílo Antoniho Clavéhovypovídá o hodnotě informací poskytovaných v tisku a jejich šíření v městském prostoru. Tématem díla New York II (1989) je šíření kultury, neustálý cyklus použití, rychlého opotřebení a nahrazení něčím novým. Poetika popkultury a technika koláže – útržky z novin a časopisů přilepené přímo na povrch obrazu – jsou prvky, které Clavého spojují s technikou Roberta Rauschenberga, amerického umělce tvořícího v 60. letech: náhodně uspořádané, překrývající se výjevy a výrazné barvy nanesené rozmáchlými tahy štětcem.
Textové a obrazové zprávy v tisku jsou také základem koncepce díla Wall (2008) Anny Baumgartové. Multimediální umělkyně v něm zachycuje dramatickou scénu, která se skutečně odehrála v nedávných evropských dějinách.
Nápis „Reuters Forum“, který odkazuje na název tiskové agentury a je vyrytý hůlkovým písmem na noze jedné z postav, objasňuje ikonografický původ celé plastiky. Inspirací tohoto díla totiž byla fotografie v tisku, na níž skupina Berlíňanů prchá po evakuaci ze svých domovů v srpnu 1961, aby nezůstali uvězněni za Berlínskou zdí. Ze zdi, která v době pořízení fotografie rozdělila Berlín na dvě části, se postupně stávala stále obtížněji překonatelná překážka, až se nakonec změnila ve smrtelnou bariéru, která dalších třicet let symbolizovala hlubokou ideologickou propast mezi sovětským blokem a Západem. Zeď rozdělovala město až do roku 1989 a její pád se stal historickým milníkem, který na některých svých fotografiích z cyklu Berlin (1990) zachytil Frank Thiel’s series
Baumgartová naznačuje fotožurnalistický původ svých soch tím, že každou postavu dělí na dvě poloviny: přední část postav vytváří v různých odstínech šedé, kdežto záda postav jsou bílá. Toto rozlišení je odrazem dvourozměrného původu postav a jejich přenesení z fotografie do trojrozměrné dimenze.
Plastika je mnohem abstraktnější než původní fotografie a obličeje jednotlivých postav nejsou propracovány se všemi detaily. Přesto je dílo Baumgartové mimořádně realistické. Tohoto efektu je dosaženo prostřednictvím předmětů, které postavy nesou v rukou a jež jsou precizně vypracované, včetně zcela realistických povrchů krabic a tašek. Pocit naléhavosti a strachu, patrný z postojů a gest Berlíňanů na fotografii, byl u postav plastiky zmírněn použitím akrylové pryskyřice, materiálu, jenž hojně používají předními představitelé současného sochařství, jako jsou např. Juan Muñoz nebo Keith Edmier.