4. Hrozby pro demokracii
Vyostřování neshod mezi různými komunitami, obavy z budoucnosti a nepřiměřený dohled nad jednotlivci jsou náměty některých děl, která tematizují krize a úzkosti a nutí nás vědomě zaujmout postoj k realitě, kterou interpretují. Willie Doherty vyfotografoval opuštěnou ulici v rodném Derry zahalenou v mlhavém oparu – její obyvatelé buď nebyli přítomni, nebo se skrývali ve svých domovech za zamčenými dveřmi. Doherty pomocí nevysloveného zachycuje situaci poznamenanou skrytým násilím a napětím a vystihuje ji slovem Enduring, které evokuje odolnost,neústupnost a morální zásadovost.
TWO/FOUR/TWO (Art Group Created In 1996) Costas Mantzalos (*1963) & Constantinos Kounnis (*1973): Believe In Me, 2005 – On display in Parlamentarium, Brussels
Doherty pracuje se vztahem mezi slovem a vizuální představou, který již ve 20. století využíval dadaismus, surrealismus a později konceptuální umění. Sémantickými prostředky odkazuje na historický, politický a společenský konflikt v Severním Irsku a na nápisy a graffiti, které na zdi v Derry nasprejovaly znepřátelené strany.
Také Doherty zanechává úsečné a na první pohled nesrozumitelné vzkazy. Příkladem je diptych Many have eyes but cannot see z roku 1992 – Ač mnozí mají oči, nevidí. Fotografii na levé straně diptychu nazval „Blind Spot“ (mrtvý úhel) a na pravé straně „Vanishing Point“ (bod zmizení), čímž zřejmě naráží na místa, která kontrolní aparát, ať pomocí kamer nebo hlídek, nedokáže pokrýt.
V díle Believe in me (2005) autorské dvojice TwoFourTwo, tvořeným zezadu osvětlenými fotografiemi, je jako znepokojivý prvek představeno oko, které může nejen bezděčně bloumat po krajině, ale i mimovolně pozorovat společenský život. Za kovovou mřížkou připomínající vězeňské mříže zaujme naši pozornost velké lidské oční víčko. Dohertyho fotografie Enduring vznikla na základě konkrétního historického a společenského kontextu. Přesahuje však konkrétní místo a politické okolnosti svého vzniku a její poselství lze zobecnit a vztáhnout na všechna místa a situace, v nichž si společnost tváří v tvář nějaké hrozbě udržuje tichou rezistenci a vzájemnou loajalitu. Doherty si svým dílem rovněž přál uchovat vzpomínku na události, které vyústily v konflikt. Tato díla apelují na to, že je nutné posílit občanskou a kreativní kapacitu společnosti k pokojnému řešení problémů, vybízet ke spolupráci a vyvarovat se extrémních a nebezpečných situací, jako je ta zachycená v díle Jamese Hanleyho The Convert (1992).
Pokud státní aparát vybují do hrůzostrašné podoby a přestane sloužit občanům, a naopak je zneužívá a zasahuje do jejich soukromí, začne připomínat biblickou příšeru Leviatana. Tímto námětem se inspiroval Andrey Daniel ve svém apokalyptickém triptychu, na jehož prostředním panelu vidíme monstrum vynořující se z moře: Trilogy: The Elusive Meaning of Cause and Effect: To Bruegel, The Mating Season of the Leviathans, The Death of Worker X (2009). Daniel zřejmě odkazuje na spis Thomase Hobbese Leviathan z roku 1651 a vzdává poctu malíři Pieteru Brueghelovi staršímu. Konkrétně měl na mysli Brueghelův obraz Bláznivá Markéta (cca 1564) ze sbírek Mayer van den Berghova muzea v Antverpách. Bláznivá Markéta, postava z vlámského folklóru, hledí do pekelného jícnu, který je personifikován jako Leviatanův chřtán.
Stejně jako na Brueghelových obrazech ze 16. století, které můžeme chápat jako vizuální dokumentaci lidové kultury, i osoby na Danielově triptychu z 21. století jsou obyčejní lidé: na levém panelu vidíme turisty a na pravém dělníky na stavbě. Životy všech náhle obrátí naruby obrovský otřes.
V Bulharsku byl Daniel uznáván jako „umělec, komunitní lídr, kolega, mentor a jeden z předních představitelů bulharské umělecké scény, který výrazně napomohl rozvoji bulharského malířství na přelomu 20. a 21. století“. Podle slov jednoho z největších znalců malířova díla byl Daniel přesvědčen o tom, že umělci by měli syntetizovat význam: „Jestliže se nenaučíme objevovat a syntetizovat význam, a to pro sebe i ostatní, pro velké skupiny lidí, pak budeme spíše živořit než žít.“
Jiná nebezpečí a katastrofy (terorismus, válku, vandalismus atd.), která také ohrožují demokracii a svobodu, vtipně zachytila Flo Kasearuová ve svém souboru kreseb Fears of a Museum Director (2014). Její zdánlivě komické scény mají hlubší význam: stylem, jenž je typický pro kreslené vtipy, vyjadřují obavy z nejisté budoucnosti. Zobrazují celou škálu extrémních a katastrofických situací, v nichž se může ocitnout kterákoli veřejná či soukromá instituce.
Výstižnou alegorií nebezpečí, které pramení z nekritického myšlení a odcizení, je olej na dřevě od Yannise Gaitise s názvem The Parade (1983). Gaitis zde znázorňuje přelidněnost, indoktrinaci a homogenizaci naší společnosti. Vidíme zde postavy lidí, které se transformují do lineární, odcizené masy identických jedinců v překrývajících se řadách. Strnulý, přísný a jednolitý dav jednotlivců zobrazuje Gaitis s lehkou dávkou humoru, díky níž může divák tuto alegorii nadmíru uniformního sociálního systému lépe strávit. Fotografie z dílny Dana Wolgerse “End of the public road “(1995) vyvolává v člověku pocit nejistoty. Může se totiž identifikovat s řidičem, jehož cestu ukončí tato modrá značka. Veřejnou silnici lze vnímat jako metaforu pro civilizaci a právní stát. Fotografii pak můžeme považovat za ne zcela jednoznačné varování před tím, co se může skrývat za hranicemi území, kde vládne právní jistota.