Algis Griškevičius se narodil v roce 1954 ve Vilniusu. Po dvouleté službě v armádě, kam nastoupil okamžitě po absolvování (1973–1975), umělec objevil svět divadla jako umělecký asistent Divadla litevské národní opery a baletu (1976–1980). Umělec inspirovaný touto formativní zkušeností v letech 1980 až 1985 prohluboval svůj přirozený talent v Litevském státním uměleckém institutu (nyní Vilniuská akademie umění). Současně pracoval jako scénograf v Litevském státním divadle mládeže (1980–1990) a po roce 1990 jako umělec na volné noze. Ačkoliv je Griškevičius oceňovaný za své malby, věhlas a jméno si vydobyl také v oblasti současné litevské fotografie.
Ačkoliv je zřejmé, že Griškevičiusovy malby zachycují Vilnius, je možné je nejlépe popsat jako „z jiného světa“. To je dáno několika prvky, které všechny vědomě směřují k tomuto záměru. Z tematického hlediska jsou nápadnými prvky zvolené a vyobrazované scenérie nepřítomnost a prázdnota. Skutečnost, že nejčastěji malované prostory jako by očekávaly nebo vyčkávaly na dav lidí, jen podtrhuje pocit „chybějící přítomnosti“, který okamžitě navozuje otázku: „proč jsou tyto výjevy prázdné?“ Zdá se, jako by se zastavil nebo zamrzl čas, navzdory měkkosti a upřímnosti barev. Díky tomuto efektu se divák dívá na malbu, jako by na ní hledal něco, co stojí za povšimnutí, za odhalení v rámci představené fotografické absurdity. Tomuto perceptivnímu účinku napomáhá i technika. Obrazy, klasicky strukturované do tří rovin hloubky, jsou rozdělené následujícím způsobem: první rovina mimetické přesnosti, druhá rovina geometrické kompozice a třetí a nejvzdálenější rovina, která využívá sugestivnější techniku chvějivých odstínů barev. Všechny tyto prvky dohromady vydávají svědectví o Griškevičiusovu působení v divadle. Každá malba je strukturována nikoliv jako plochý obraz, ale spíš jako fyzické kulisy. Odtud se bere pocit scéničnosti ve výjevu, jako jeviště, které si je vědomo naší výsledné přítomnosti – tedy jediné, která existuje. Tváří v tvář malba i divák... čekají.
Kompoziční surrealismus je později přenesen do fotografie, ale je vyjádřen kontrastujícími prostředky a cílem je dosáhnout odlišných výsledků. Detailů je přehršel a každý vyvolává v mysli diváka další otazníky. Tato úprava scény prostřednictvím přítomnosti postav v každodenních situacích získala mírně absurdní nádech a nabyla na symbolismu. Takovýto kontrast propůjčuje každé kompozici filozofický podtext, který si může každý vykládat podle svého. Griškevičiusovy fotografie, které mají takovéto vrstvy, stojí jednou nohou mimo litevskou tradici fotografie (konceptuální symbolismus) a druhou nohou jsou v ní naopak pevně ukotveny (filozofická dilemata ukotvená v simplistické obraznosti).
Tato jímavá tvorba byla vystavována po celém světě na více než 73 sólových výstavách a na 100 kolektivních výstavách a pojednává o ní šest knih vydaných v letech 2004 až 2019.
