Tiong Ang se narodil v roce 1961 v indonéském městě Surabaya, ale vzdělání získal v Nizozemsku, kde žil a pracoval téměř celý život. Ang studoval na Akademii Gerrite Rietvelda (kterou absolvoval v roce 1986) a na Rijksakademie van Beeldende Kunsten (Státní akademie výtvarných umění) v Amsterdamu (studium ukončil v roce 1990). Ve své tvorbě se zpočátku věnoval především malbě a soustředil se na pojmy zrak a vidění v jejich nejširším možném vymezení. Raná díla tvořily portréty osob, které zažívají tu či onu formu zrakového postižení: nucená operace očí, posmrtné vyšetření, slepota. Většina ilustrací byla strukturována jako otevřené knihy, s patrným záhybem uprostřed, což jejich „čtení“ dodávalo materialitu a texturu. Navzdory své pochmurné obraznosti se obrazy vyhýbají děsivému či šokujícímu vyznění, spíše se přiklánějí na stranu znepokojivého tajemna.
V Angově rané tvorbě se také opakovaně objevuje používání různých forem závojů. Tato přidaná průhledná vrstva zpomaluje divákův pohled, kryje obraz a soustřeďuje divákovo vnímání. Naše pozornost je manipulována tak, aby se zvýšila.
Oči, okna do duše, jsou symbolem zraku ve smyslu vnímání, formativního pohledu na svět kolem nás. Myšlenka oslepení se postupně mění od doslovného začlenění do jemnějších inkarnací, zejména mediální přesycenosti. V rámci této změny se Ang zabývá méně osobními a více společenskými problémy vidění, objektivního i subjektivního, individuálního i pluralitního. Tento tematický přechod je doprovázen vývojem techniky. Do umělcova repertoáru se přidávají fotografie, video, instalace a performance, které odrážejí myšlenku přetlaku a přesycení. Jeho používání všech těchto médii se soustředí na sociální, emocionální a existenciální důsledky a překonávání dislokace, odlišných identit a rozptýlení obraznosti.
Mezi opakující se témata patří vliv masových a digitálních médií na individuální perspektivy a kolektivní paměť, stejně jako úzkosti vyvolané mobilitou a globalizací. Společným leitmotivem prací je konflikt mezi odtažitou objektivitou a angažovanou subjektivitou. Ten ukazuje, jak univerzální média nejen ovlivňují naše vnímání míst a událostí, ale také utvářejí naše pojetí reality. Perspektivy se mění, posouvají a převracejí, režisér se stává voyeurem, pozorovatel účastníkem, role jsou rozehrávány a v neustálém přeskupování reality se odehrává psychodrama.
