Kenneth Armitage se narodil v roce 1916 v Leedsu. Umělecké vzdělání získal na Leeds College of Art a poté díky stipendiu i na Slade School of Fine Art v Londýně. Po skončení studií vstoupil roku 1939 do Královského dělostřelectva britské armády. Když splnil své vojenské povinnosti, byl tento sochař zvolen vedoucím katedry sochařství na Bath Academy of Art (1946–1956). Toto postavení mu umožnilo rozvíjet své vidění i zručnost, pokud jde o nejmodernější trendy a postupy, a o vlastní pohled na dané médium se podělil prostřednictvím své první samostatné výstavy, která se konala v roce 1952 v Londýně.
V návaznosti na tuto výstavu byl obratem vybrán, aby v témže roce zastupoval svou zemi na 26. Benátském bienále spolu s Regem Butlerem, Lynnem Chadwickem, Williamem Turnbullem a Eduardem Paolozzim. Společně tam ukázali sochařskou alternativu k trendu, který nastolil Henry Moore: nový antimonumentální, expresionistický přístup. Tato skupina představovala renesanci britského poválečného sochařství, a to částečně díky tomu, že si opětovně osvojila umění odlívání z bronzu, poté co se za druhé světové války stal tento materiál vzácným. Armitage kupříkladu sehrál zásadní úlohu při zřízení slévárny v Corshamu, kterou mohli samostatně využívat studenti i zaměstnanci.
Roku 1953 se Armitage zapsal do dějin tím, že se prostřednictvím Gregoryho stipendia (Gregory Fellowship) stal prvním britským akademikem, který absolvoval uměleckou stáž na univerzitě ve svém domovském Leedsu. Jeho angažmá trvalo do roku 1956. Další uznání přišlo v roce 1958, kdy na Benátském bienále zvítězil v soutěži o nejlepší mezinárodní sochu v kategorii do 45 let. V té době již jeho dílo mělo svou trvalou svébytnost. Jeho tvorba, pevně zakořeněná ve figurativním antropomorfismu, vyjadřuje svobodu pustit se za hranice zvoleného tématu a připomíná zvířata, přírodní prvky nebo dekorativní vzory, a to vždy s nádechem humoru. V 80. letech 20. století se jeho tvorba výrazněji opírala o přírodní motivy inspirované biologicky rozmanitou vegetací londýnského Richmond Parku, ovšem na lidské tělo odkazovat nepřestala: „Moje sochy přirozeně obsahují jiné myšlenky či zkušenosti než ty, které vycházejí přímo z pozorování lidské podoby, jsou však vždy do určité míry v lidské formě oděny.“
Jeho vliv a vytrvalost mu zajistily pevné místo v britské historii umění. V roce 1964 byl uveden ve filmovém dokumentu „5 britských sochařů (dílo a slova)“ od amerického filmaře Warrena Formy; mezi další významná ocenění patří jmenování komandérem Řádu britského impéria (CBE) v roce 1969 a zvolení do Královské akademie v roce 1994.
