Allen Jones se narodil v roce 1937 v Southamptonu. O tři roky později se jeho rodina přestěhovala do Ealingu na západě Londýna. Protože se o umění zajímal od raného věku, začal v roce 1955 aktivně studovat malbu a litografii na Hornsey College of Art v Londýně, kterou o čtyři roky později absolvoval. Ještě během studia ho zvědavost zavedla do francouzské Provence, kde objevil tvorbu Roberta Delaunaye. V dané době jej rovněž značně ovlivnila díla Jacksona Pollocka, s nimiž se v roce 1958 setkal ve Whitechapel Gallery.
V roce 1959 Jones odešel z Hornsey College na Royal College of Art. Tento přesun pro něj znamenal hořkosladkou zkušenost. Pravidelně se stýkal s dalšími progresivními umělci, s nimiž utvářel první generaci britského pop artu. Byli jimi R. B. Kitaj, Peter Phillips, David Hockney a Derek Boshier. V tomto okruhu vládla v té době zřejmá touha po novosti: „Chtěl jsem se vzbouřit proti tomu, co bylo v umění považováno za přijatelné. Toužil jsem nalézt nový jazyk pro zobrazování a zbavit se představy, že figurativní umění je romantické, že není náročné.“ Jeho nová instituce bohužel z těchto uměleckých proměn radost neměla a Jones byl coby exemplární případ na konci akademického roku 1960 vyloučen. Vrátil se na Hornsey, kde dokončil studium v roce 1961. Když se přenesl přes svá zklamání, zúčastnil se výroční výstavy Young Contemporaries (Mladí současníci), kterou roku 1961 pořádala Royal Society of British Artists (Královská společnost britských umělců). Tato výstava, na které se rovněž objevili lidé jako David Hockney, R. B. Kitaj, Billy Apple, Derek Boshier, Joe Tilson, Patrick Caulfield a Peter Blake, se obecně považuje za událost, kde se zrodil britský pop art.
Jones byl fascinován americkou podobou stylu, jehož průkopníkem se ve Spojeném království stal, a v roce 1964 se přestěhoval do New Yorku. Během doby strávené v Americe – tam se k němu skrze stipendijní program Harkness Fellowship připojil přítel a umělec Peter Phillips – se Jones naučil, že umělec musí svůj záměr vyjádřit co nejsrozumitelněji, a od té doby se snažil vytvářet čitelné obrazy.
Možná proto se po návratu do Londýna začal věnovat uměleckému odvětví, kterým se proslavil nejvíce, – sochařství. Zejména rok 1969 byl zlomovým bodem, neboť Jones vytvořil sklolaminátové dílo Chair (Židle), které vzbudilo – a nadále vzbuzuje – velké kontroverze. Dílo, které inspirovaly techniky BDSM, a je tudíž explicitně sexuální a erotické, zjevně objektivizuje ženy tím, že je přirovnává k nábytku. Pociťovaná mizogynie učinila z Jonese ožehavé téma diskusí a sporů v uměleckém světě na několik příštích desetiletí. Kdykoli se dílo vystavuje, stane se předmětem sporů a je označováno za mizogynní. Poté co se tyto události opakovaly, Jones na několika výstavách chyběl.
V 70. letech 20. století se vrátil k malbě na plátno a zjednodušeným formám s jasným důrazem na barvu, což do díla „vnáší dojem pohybu postavy, která má střídavě žluté a zelené paže v úhlopříčně protilehlých pozicích“. Ve Walker Art Gallery v Liverpoolu se v roce 1979 konala velká retrospektivní výstava jeho díla, která se potom přesunula do londýnské Serpentine Gallery. V pozdějších dílech z 21. století se Jones znovu přiklonil k sochám v podobě monumentálních ocelových výtvorů, jejichž základním motivem jsou propletené anonymní postavy. Když byl již jako vyzrálý umělec i člověk přijat zpátky do uměleckého světa, jeho díla byla uvedena v rámci výstavy Pop Art Portraits (Popartové portréty) v londýnské National Portrait Gallery a rovněž mu byl vyhrazen pokoj s akvarely, kresbami a malbami v Tate Britain. V roce 2008 mu byl vyhrazen pokoj s akvarely v Royal Academy of Arts.
Allen Jones žije a tvoří v Londýně.
