Bruno Cassinari se narodil v roce 1912 v Piacenze. Byl žákem Brerské akademie výtvarných umění, kde studoval pod vedením Alda Carpiho (1934–1938), a jeho umění brzo nabralo politický rozměr, protože se snažil ostře čelit fašistickému režimu své rodné Itálie. Byl však také sympatizantem avantgardy 20. století, fauvismu, expresionismu a především kubismu.
Tato intelektuální opozice se projevovala v jeho příslušnosti se skupině Corrente, ke které se připojil v roce 1939. Tato skupina, v jejíchž řadách působili také Renato Guttuso, Emilio Vedova, Renato Birolli, Ennio Morlotti, Ernesto Treccani a Giuseppe Migneco, se umělecky postavila za Picassovu Guernicu jako symbol a estetiku, jejímž prostřednictvím je možné bojovat proti barbarství a tyranii. V témže roce získal Cassinari cenu Littoriali. V roce 1941 s pomocí a podporou Elia Vittoriniho uspořádal svou první samostatnou výstavu, na níž byl vystaven portrét Rosy Birolliové (Portrét Rosetty), za který získal Bergamskou cenu.
Následující desetiletí se neslo ve znamení mezinárodních ambicí a spolupráce. Jako většina moderních mistrů – Cézanne, Matisse, Picasso, Van Gogh nebo Modigliani – se Cassinari nechal svést magnetickou přitažlivostí Francie. Avšak na rozdíl od svých současníků si nezvolil za své sídlo Paříž, ale Antibes, kde žil v letech 1949–1952. Francouzské pobřeží, které lépe vyhovovalo jeho středomořskému naturelu, se ukázalo být bohatým zdrojem inspirace a příležitostí. Setkal se zde se soudobými mistry, jako byli Chagall, Matisse, Braque a Picasso, který ho osobně pozval, aby vystavil svá díla v muzeu v Antibes.
Během tohoto svého mezinárodního období se účastnil velkého množství výstav a různých bienále. V roce 1949 Cassinari pronikl na americký kontinent, kde od té doby uspořádal řadu výstav, včetně výstavy Twentieth-Century Italian Art v Muzeu moderního umění (MoMA) v New Yorku. V roce 1950 se poprvé zúčastnil Benátského bienále, kde vystavil pět obrazů. Znovu se zde představil v roce 1952, kdy získal Velkou cenu za italské malířství, a dále v letech 1956, 1960, 1962 a 1964. V roce 1951 se vydal do Skandinávie s výstavou Italian Artists of Today, která se představila v Göteborgu, Helsinkách, Oslu a Kodani. V témže roce se zúčastnil prvního ročníku francouzsko-italské výstavy Painters of Today a získal Tarantovu cenu za malířství.
V průběhu desetiletí se Cassinari stal synonymem současného italského umění a pravidelnou součástí retrospektivních nebo úvodních výstav této nové generace italských umělců. K významným příkladům patří výstava současného italského umění, kterou uspořádala Rada pro umění Velké Británie v roce 1956, výstava Italian Art of the 20th Century v různých muzeích v Austrálii, výstava Modern Italian Art, která se konala v Londýně, Plymouthu a Birminghamu ve Velké Británii v roce 1956, výstava Painting in Post-War Italy 1945–1957, která proběhla na Kolumbijské univerzitě v New Yorku v roce 1957, výstava Moderne Italiaanse Kunst v Amsterdamu a Eindhovenu, výstava Italian Paintings of Today v Londýně a výstava Peintres d’aujourd’hui France-Italie v Paříži (všechny v roce 1960). Řada výstav oslavovala také Cassinariho ducha odporu, například výstava Post-war II: Italian painting from ‘45 to ‘55 v Hradě Estenských ve Ferraře nebo Art and Resistance in Europe v Městské galerii v Boloni a v Turíně (1965).
Od poloviny 60. let se konaly retrospektivní výstavy. V roce 1965 vystavila Galleria Bergamini v Miláně velký výběr olejomaleb, soch a akvarelů. Galerie umění v Busto Arsizio věnovala Cassinarimu v roce 1981 soubornou výstavu, která kategorizovala jeho olejomalby, kresby, sochy a litografie. O dva roky později následovalo jeho rodné město a v Palazzo Farnese byla otevřena retrospektiva 150 děl, kterou kurátorsky připravili Gian Alberto Dell’Acqua a Giovanni Anzani.
Bruno Cassinari zemřel ve svém ateliéru v Miláně v roce 1992, ale jeho dílu byla následně věnována řada posmrtných výstav.
