Burhan Doğançay se narodil v roce 1929 v Istanbulu, který se tehdy oficiálně ještě jmenoval Konstantinopol. Během své kariéry získal celou řadu titulů: revoluční umělec, oslavovaný akademický pracovník, státní úředník, a dokonce fotbalista (fotbalového klubu Gençlerbirliği), přičemž vynikal ve všem, do čeho se pustil. Vystudoval práva na Ankarské univerzitě (1950) a pokračoval ve studiu k získání doktorátu v oboru ekonomie na Université de Paris (1950–1955). Po umělecké stránce podporoval jeho talent jeho otec Adil Doğançay a Arif Kaptan, což byly významné postavy turecké umělecké scény. Během pobytu v Paříži se zapsal na Académie de la Grande Chaumière, malováním se však zabýval velmi intenzivně po celé studium.
Po studiích přijal diplomatický post v New Yorku (1962), kde našel nový okruh přátel a nové příležitosti, a proto se v tomto městě usadil a začal se věnovat výlučně umění (1964). První roky byl na pochybách, zda jej tato práce vůbec uživí. Avšak motivovaní podporovatelé, jako byl ředitel Guggenheimova muzea Thomas M. Messer, jej povzbuzovali, aby nehledě na problémy, které mu tímto rozhodnutím vznikly, vytrval.
Doğançay, který chtěl dobýt New York, hledal inspiraci v městských zdech či hradbách, kde ji také našel. Při procházce 86. ulicí jej uchvátil umělecký potenciál kompozice, které tvořila barva a struktura jedné zdi, stíny, roztrhané plakáty a vybledlé graffiti, které ji pokrývaly. Tento objev se stal základem tvůrčího procesu Doğançaye, kdy nacházel inspiraci a estetické impulzy ve zdech, které míjel. Umělec zastával názor, že zdi či hradby nesou stopy nálad města, jeho minulosti, křivd, potřeb a nadějí, a proto scestoval ulice světa (navštívil více než 100 zemí), jako by byly otevřenou knihou, ve které si může číst. Na svých cestách je proto neúnavně dokumentoval (na základě map a fotografií, viz archiv 30 000 snímků Zdi a hradby světa). Městský jazyk se pak odrazil i v jeho tvorbě, kompozici, barvách a estetice, které mění plátno ve svého druhu zeď. Výsledná umělecká tvorba přestavuje nejdelší sérii Doğançayovy práce: Souhrn městských zdí a hradeb (1963–2013).
Abstraktní tvorba Doğançaye, která čerpá ze zničených, rozpadlých, vybledlých nebo deštěm ošlehaných figurativních zdrojů, je proto jedinečná. Výsledkem je barvitě zachycené městské prostředí na pěti kontinentech. Pokud by byly zdi a hradby zrcadlem společnosti, jak říká sám umělec, pak by bylo možné jeho obrazy popsat jako dvojí odraz. Doğançay se v podstatě sám řadí mezi takové umělce jako Robert Rauschenberg a Jasper Johns.
V roce 1969 umožnilo Doğançayovi stipendium, které mu poskytla organizace Tamarind Lithography Workshop v Los Angeles (a které mu zajistil Henry Geldzahler, jenž v té době vedl oddělení umění 20. století v Metropolitním muzeu umění), aby se rozvíjel v novém stimulujícím prostředí, a rozšířil si tak technické obzory. V tomto období vytvořil šestnáct litografií.
V 70. a 80. letech 20. století se jeho umění dostalo ještě většího uznání. Časové série jako Stuhy, Kužele, Dveře nebo Alexandrovy zdi, nabízejí široký pohled na jeho vnímavost. Předtím, než se přesunuly do bruselského Paláce výtvarného umění a Muzea moderního umění v Montrealu, byly v roce 1982 obrazy z jeho rozsáhlého fotografického archivu samostatně vystaveny v Centre George Pompidou v Paříži, kde návštěvníkům poskytly první možnost nahlédnout do zákulisí umělcových tvůrčích postupů.
Poslední roky své kariéry strávil mezi svými ateliéry v New Yorku a Turgutreisu.
V roce 2004 bylo v Istanbulské čtvrti Beyoğlu otevřeno muzeum, které je věnováno výhradně jeho tvorbě.
Doğançay zemřel v roce 2013.
