Dominique Sosolic se narodil v Ornasu v roce 1950. Umění ho zajímalo již od útlého věku a návštěvy muzeí později vedly k tomu, že začal sám umělecky tvořit. Po absolvování bakalářského diplomu ve vědeckém oboru se Sosolic přeorientoval na studium, které mu umožnilo stát se kolem roku 1971 profesorem umění v Paříži. Sosolic chodil na praktické kurzy v l’Ecole Nationale des beaux-arts v Paříži a na technické přednášky na Sorbonně, v Censier Art Institute a v Collège de France. Na těchto přednáškách byl Sosolic obzvláště ovlivněn výukou Reného Huygheho.
Při svém studiu objevil lept, který si následně zvolil jako hlavní prostředek vyjádření a u nějž si vytvořil vlastní techniku a styl. Po roce povinné vojenské služby byl Sosolic jmenován profesorem výtvarného umění ve Štrasburku, kde vedl mimo jiné veřejné pracovní semináře o leptu „Estampe du Rhin“, přičemž se věnoval jak výuce, tak i vlastní tvorbě. Díky těmto společným zkušenostem se mohl setkat s místními umělci a sběrateli leptů, jako jsou Adrien Schaeffer a Robert Stehelin.
Sosolic považuje svou techniku leptu za soběstačnou uměleckou formu, která se řídí vlastními pravidly a specifickým tvůrčím prožitkem. Témata, s nimiž se jeho praxe potýká, musí fungovat v plné harmonii se zvolenou technikou. Stylu, emoce a významu nelze při eliminaci dosáhnout stejným způsobem jako při použití metody vršení. Materiál, hloubka a plastika mají vlastní expresivní požadavky, které je třeba chápat a respektovat. Sosolic tento proces definuje jako dialog mezi hmotným a nehmotným, což je dichotomie, kterou lze označit za cíl jeho tvorby.
Jeho tvorba tak má cíleně anachronickou kvalitu, která odráží časovou povahu leptu jako techniky, během níž se čas na okamžik zastaví, což umožňuje mysli, ruce, nástroji a materiálům, aby na sebe symbioticky vzájemně reagovaly. Témata Sosolicovy tvorby tento mimo-časový aspekt zdůrazňují, zatímco jeho noty, hospodářská zvířata, otevřené knihy a průsvitné sklo odkazují na zátiší z minulých století.
