Eduardo Batarda se narodil v roce 1943 v Coimbře jako Eduardo Manuel Batarda Fernandes. Po přerušení studia medicíny se Batarda zapsal na Akademii výtvarných umění v Lisabonu (1963–1968), kde v letech 1967 a 1968 postupně absolvoval dva kurzy malby. Po ukončení studia byl povolán jako důstojník k portugalské armádě, kde sloužil v letech 1968–1971 (dělostřelectvo). Poté díky stipendiu od Nadace Calouste Gulbenkiana absolvoval tříleté postgraduální studium na Royal College of Art v Londýně (1971–1974). Získal také diplom MaRCA a byla mu udělena cena Sira Alana Lanea a cena Johna Mintona.
Jakmile kolem roku 1965 začaly být v Portugalsku dostupné akrylové barvy, Batarda si okamžitě osvojil jejich používání. S těmito barvami maloval komplexní panelové kompozice uspořádané podobně jako stránka v komiksu. Každý panel představoval odlišné téma, což umožnilo postavit do kontrastu subjekty a diskurzy, aby koexistovaly – na stejné úrovni – v témže uměleckém díle. Během postgraduálního studia v Londýně byl silně ovlivněn populárními médii a obrazy, protože hnutí britského pop-artu začalo recyklovat výřezy vizuálních prvků v originálním a někdy surreálním celku. Batarda tuto příležitost využil, aby zdokonalil a rozšířil svou techniku akvarelu a nasytil pigmentaci, aby napodobil americký komiks, ze kterého čerpal.
Tematicky Batarda využíval k vyjádření skryté společenské kritiky erotiku. Jeho dílo tak vyvolávalo značné kontroverze a spory, zejména po jeho výstavě v Národní společnosti výtvarného umění v Lisabonu v roce 1966. Skandál mu však – stejně jako mnoha jeho současníkům – spíše pomohl nastartovat kariéru, než aby ho zbrzdil. Další výstavy, jako Novas Iconológicas v Galerii Bucholz v roce 1967 a O Erotismo na Arte Moderna Portuguesa v roce 1977, sklidily negativní reakce tisku i veřejnosti a upevnily tak Batardovu strategii provokace. Kvality tohoto období asi nejlépe vystihuje dílo No Chão Que Nem Uma Seta z roku 1975.
V 80. letech se umělec vrátil k akrylovým barvám a zesílil postupné vrstvy nátěru tak, aby vytvořil svébytný barevný povrch. Na tento povrch pak autor postupně nanášel a vrýval tajemné zprávy. Později Batarda přešel od narativní figurace k éterické abstrakci s rozředěnými významy, zkoumal povahu linie, pohybu, barvy a prostoru, jako v obraze Néctar z roku 1984. V té době se stal profesorem na Škole výtvarných umění v Portu.
Konstantní vliv a respekt Batardovi částečně zajistily četné retrospektivní výstavy: v roce 1975 v Nadaci Calouste Gulbenkiana, Lisabon, v roce 1998 v Centru moderního umění, Nadace Calouste Gulbenkiana, Lisabon, v roce 2009 v uměleckém centru Manuel de Brito, Algés, Oeiras (Lisabon), v roce 2011 v muzeu Serralves, Porto, v roce 2010 v Centru moderního umění, Nadace Calouste Gulbenkiana, Lisabon a v roce 2016 v Lisabonském městském muzeu.
