Erik Höglund se narodil v roce 1932 v Karlskroně. Na uměleckou dráhu se vydal již v 16 letech. Nejdříve studoval kresbu a malbu u Fritze Sjöströma, později sochařství u Roberta Nilssona a grafický design pod vedením Haralda Sallberga na Akademii umění, řemesel a designu (Konstfack) ve Stockholmu. Studia úspěšně zakončil v roce 1952. Předčasně vyspělý Höglund se v 21 letech poprvé oženil se svou spolužačkou Maerit Levinovou. Založili velkou rodinu, která snad byla důvodem, proč Höglundovo umění tak pravidelně a explicitně ovlivňoval rodinný život.
Hlavní obrat v jeho životě a umělecké kariéře nastal v roce 1953, kdy se ředitel sklárny Boda Erik Rosén obrátil na uměleckou školu, neboť hledal nového skláře. Höglund, ačkoli neměl velké zkušenosti, výzvu přijal. Nakonec ve sklárnách Boda strávil 20 let a ve švédské sklářské tvorbě za sebou zanechal nesmazatelnou stopu. Usilovně se učil, ale s ještě větším úsilím se snažil nevyrušovat kvalifikované skláře, takže foukání skla a další techniky si zkoušel v noci.
V roce 1954 ho první stipendium přivedlo do kolébky klasického umění – Řecka a Itálie. Když se vrátil, jeho stále se vyvíjející tvorba získala pozornost švédského Národního muzea, které zakoupilo několik jeho děl v očekávání velké nadcházející výstavy.
Nekonvenční a zároveň primární – kombinace, které Höglundovo dílo dosáhlo v 50. letech, vyvolala ve sklářských kruzích rozsáhlou debatu. Jeho záměrně nedokonalá, barevná figurace plná bublin znázorňovala tváře, zvířata a další rozpoznatelné motivy a stala se jeho osobní uměleckou značkou. Přestože ve specializovaných obchodech se jeho díla s okamžitým úspěchem nesetkala, jejich jedinečné vlastnosti v té době zaujaly mnoho nadšenců. Ředitel skláren Boda však v Höglunda neochvějně věřil. Ukázalo se, že oprávněně – jeho chráněnec v roce 1957 obdržel prestižní dánskou Lunningovu cenu. Toto ocenění rozproudilo váznoucí prodej, a to jak ve Švédsku, tak i v zahraničí.
Po dvacetiletém působení ve sklárnách Boda Höglund v roce 1973 odešel, aby se věnoval své zálibě v obrábění kovů a tesařství.
Během sklářské kariéry vytvořil přibližně 150 veřejných děl v podobě velkých skleněných oken v kostelech, školách a dalších veřejných budovách. Prudký nárůst popularity sklářských výrobků v 80. letech umožnil Höglundovi upevnit si mezinárodní reputaci.
Navzdory zhoršujícímu se zdraví Höglund na konci 80. let a v 90. letech pokračoval v tvorbě převážně ezoterických kompozic až do své smrti v roce 1998.
