Fabrizio Clerici se narodil v roce 1913 v Miláně. Když mu bylo sedm let, přestěhovala se jeho rodina do italského hlavního města, kde v roce 1937 absolvoval studium architektury. Město, které je jako muzeum pod širým nebem, pro něj bylo neustálým zdrojem poznání a inspirace, zejména jeho renesanční a barokní stavby. Řím také nabízel příležitosti, jako byly konference, které pořádal Le Corbusier, a setkání s Albertem Saviniem, který ho seznámil se surrealismem. Na konci třicátých let se Clerici přestěhoval zpět do Milána.
Následující desetiletí bylo velmi plodné. V roce 1943 uspořádal Clerici svou první samostatnou výstavu v milánské galerii Cairola, kde představil kresby, akvarely, litografie a lepty. V roce 1947 pronikl do světa scénografie, když pracoval na inscenaci hry George Bernarda Shawa Živnost paní Warrenové. Tento experiment se stal počátkem jeho dlouholeté kariéry v divadle, baletu a opeře. V roce 1947 se poprvé setkal s Luciem Fontanou, se kterým spolupracoval na architektonickém projektu. V roce 1948 vystavoval své práce na vůbec prvním Benátském bienále, kde se setkal se Salvadorem Dalím a hledal kontakty pro svou designérskou činnost. Koncem desetiletí Clerici také ilustroval své první knihy, mimo jiné Bestiario od Leoncilla Leonardiho a román Nebožtík Mattia Pascal od Pirandella.
Na konci čtyřicátých let se Clerici vrátil do Říma. Jeho rozhodnutí usadit se v hlavním městě souviselo s jeho zálibou v metafyzickém bádání, jako byly vědecké studie Athanasia Kirchera, anamorfní dřevoryty Erharda Schöna a teorie optické perspektivy otce Jeana-Françoise Nicerona. Prosadil se také jako umělec, vystavoval svá díla v Muzeu moderního umění (MoMA) v New Yorku a v Carnegie Institute v Pittsburghu, a jako scénograf. V padesátých letech hodně cestoval, zejména na Blízký východ. Tyto cesty se staly inspirací pro novou řadu motivů, sérií, včetně cyklu Templi dell’uovo (temperové malby zobrazující mytologizované archeologické náměty), a přeludů. Některé z nich byly vystaveny již na Benátském bienále v roce 1956. V druhé polovině 50. let se pro umělce stala trvalým zdrojem inspirace archeologie, předměty každodenního života byly dekontextualizovány a prezentovány jako nalezené artefakty.
Sedmdesátá léta byla charakterizována dvěma významnými projekty: jedním byla série inspirovaná jeho egyptskými cestami nazvaná Theban Variations a druhým série obrazů a kreseb inspirovaných slavným obrazem Arnolda Böcklina Ostrov mrtvých.
Uznání Clericiho díla vykrystalizovalo v 80. a 90. letech, především díky retrospektivám v Městské galerii moderního umění v Palazzo dei Diamanti ve Ferraře (1983), v Palazzo Reale v Casertě (1987) a v Národní galerii moderního a současného umění v Římě.
Fabrizio Clerici zemřel v roce 1993 v Římě. Po jeho smrti byl v souladu s jeho přáním založen Archiv Fabrizia Clericiho, jehož kurátorem je jeho žák Eros Renzetti.
