Georg Baselitz, vlastním jménem Hans-Georg Kern, se narodil v roce 1938 v Německých Pazlicích (Deutschbaselitz) v Horní Lužici. Jeho otec byl učitelem a rodina bydlela přímo v budově místní školy. Akademické vzdělání Georga Baselitze bylo lemováno mnoha pokusy a neúspěchy. V roce 1955 nebyl přijat na Vysokou školu výtvarných umění v Drážďanech, o rok později pak sice uspěl při přijímacích zkouškách na Tharandtovu lesnickou školu, ale místo přednášek o lesnictví raději začal chodit na Vysokou školu výtvarného a užitého umění v Berlíně-Weißensee, kde navštěvoval kurzy Herberta Behrendt-Hangelera a Waltera Womacky. Po několika měsících, ještě v prvním semestru, však byl vyloučen pro „společensko-politickou nezralost“. V roce 1957 se proto zapsal na Vysokou školu výtvarných umění v Západním Berlíně. Tam se setkal se zásadními postavami soudobého umění, jako byli Vasilij Kandiskij a Kazimir Malevič, a navázal přátelství s dalšími umělci, mimo jiné s mladým malířem Eugenem Schönebeckem a budoucím fotografem Eugenem Katzem. Povzbuzen a inspirován atmosférou západní částí Berlína se Baselitz v roce 1958 rozhodl usadit se zde natrvalo. O několik let později pak potkal svou budoucí ženu Elke Kretzschmarovou a na putovní výstavě MoMA „From New York to Berlin“ se seznámil s díly Jacksona Pollocka, Willema de Kooninga a Philipa Gustona. V roce 1961 pak přijal umělecké jméno Baselitz a s ním spojenou stylizaci, aby tak vzdal hold svému rodnému městu.
Svou první samostatnou výstavu uspořádal Georg Baselitz v roce 1963 v berlínské galerii Werner & Katz. Vytvořil tak precedens, který se stal synonymem celé jeho kariéry a komunikačního stylu: skandál. Skandál tehdy vyvolala hned dvě z vystavených děl – jedním byl obraz Nahý muž, druhým vyobrazení masturbujícího chlapce. Místní úřady tehdy obě díla bez velkých průtahů zkonfiskovaly. Výstava představovala v jeho tvorbě předěl; po ní se Baselitz začal více věnovat technice mědirytu. Důležitým mezníkem v tomto jeho novém uměleckém zájmu bylo stipendium ve florentské Villa Romana.
Dalším důležitým obratem v Baselitzově uměleckém vývoji byl rok 1969. V té době totiž začal malovat obrazy „vzhůru nohama“. Prvním takovým dílem byl Der Wald auf dem Kopf (Les vzhůru nohama), pro nějž mu byl inspirací a předlohou obraz Louise-Ferdinanda von Rayskiho Wermsdorfer Wald – ovšem obráceně. K rozhodnutí malovat obrazy vzhůru nohama vedly Baselitze úvahy metodické i percepční: šlo o testování hranic figurativního a abstraktního umění, a tedy o upřednostnění technických a formálních aspektů před obsahem díla. Baselitzovy obrazy malované obráceně byly představeny veřejnosti v roce 1970 na výstavě v Kolíně nad Rýnem.
Baselitzova rozsáhlá tvorba se svým osobitým vizuálním jazykem se těšila velkému mediálnímu zájmu a lidé ji měli možnost zhlédnout na četných výstavách, z nichž některé byly zaměřeny i retrospektivně. V roce 1974 se konala retrospektivní výstava Baselitzových leptů, v roce 1976 výstavy v bernské Kunsthalle, v Kolíně nad Rýnem a mnichovské Státní galerii moderního umění, v roce 1984 pak v Basileji, v r. 1996 v Muzeu moderního umění města Paříže, v r. 2006 v Louisianském muzeu a v dánském Humlebaeku, o rok později v Královské akademii umění v Londýně a v letech 2013–2014 pak opět v Muzeu moderního umění města Paříže.
V tomto období si Georg Baselitz vypěstoval pověst provokatéra, který kromě svého uměleckého mistrovství dokáže využívat skandálů k přilákání mediální pozornosti. V roce 1980 vystavoval na Benátském bienále svůj Model sochy, plastiku zobrazující sedící postavu se zdviženou pravou rukou, takže se zdá, že hajluje. Ačkoli Baselitz tuto interpretaci záhy vyvrátil, dalo toto dílo podnět k četným debatám a kritikové umění se na jeho hodnocení neshodnou ani dnes. V roce 2013 byl Baselitz kritizován za výrok, že ženy nejsou dobrými umělci – podle něj jim totiž chybí určitá základní, rozuměj mužská brutalita, která je pro uměleckou tvorbu nezbytná. I v tomto případě Baselitz odmítl veškerá obvinění z mizogynie, ale přitom dokázal velmi obratně využít mediálního zájmu, který jeho výroky vyvolaly.
