Geta Brătescová se narodila v roce 1926 v Ploiești. Původně se zapsala na Bukurešťskou univerzitu, a to na filozofickou fakultu (1945–1949), kde studovala pod vedením George Călinesca a Tudora Vianua, a na Akademii výtvarných umění (pod vedením Camila Ressua). Akademii výtvarných umění, odkud ji nově utvořená komunistická vláda vyloučila z důvodu jejího domněle privilegovaného společenského postavení, však bohužel nesměla dostudovat. Brătescová se nenechala odradit a našla si práci jako umělecká redaktorka, ilustrátorka a animátorka deníku „Secolul 20“ a také jako dokumentaristka Rumunského svazu výtvarných umělců (Uniune Artiştilor Plastici din România). Díky tomuto místu měla možnost cestovat po Rumunsku i do zahraničí. Své vzdělání nakonec dokončila na Institutu výtvarných umění Nicolae Grigoresca, který absolvovala v roce 1971. Později, v roce 2008, získala čestný doktorát na Národní akademii umění v Bukurešti. Brătescová si stejně jako mnoho jejích současníků musela hledat cestu mezi poválečnou svobodou a komunistickou cenzurou. Bezpečí nalezla v izolaci a svůj ateliér změnila v chráněný tvůrčí prostor, který měl být jak ve své fyzické, tak i duchovní verzi nepřístupný jakémukoli sociopolitickému diskurzu. Výsledná estetika byla přirozeně osobní, niterná, primitivní a všední.
Toto období inspirovalo umělkyni k vytvoření pozoruhodné koláže několika portrétů s názvem Cenzurovaný autoportrét, na které zobrazila sebe samu s ústy a očima přelepenýma kousky papíru. Je pozoruhodné, že téma autocenzury pro ni bylo zdrojem inspirace i později, zejména když od 90. let vytvářela své „slepé kresby“ jako ryzí projev umělecké svobody. Její ateliér coby tvůrčí prostor představoval jak útočiště, tak odrazový můstek. Tyto své pocity přenesla do svého nejznámějšího filmu se střízlivým názvem Studio, který vytvořila spolu s Ionem Grigorescem v roce 1978. Tento film je živým odrazem prázdného i zaplněného prostoru, který vzniká prostřednictvím pohybu těla a manipulací. Následovalo několik dalších uměleckých filmů: Self-Portrait, Towards White (1975) a From Black to White (1976).
Brătescová zároveň pomocí prostoru zkoumá a ilustruje své vnímání ženské citlivosti a to, jakým způsobem ženy zaplňují prostor a jak jej vnímají. Příkladem tohoto uměleckého hledání je instalace No to Violence (1974), utvořená z obvazů, zatímco explicitnější pohled na stejné téma nabízejí práce a cykly jako Mother Courage (1965), Portraits of Medea (1979), Mothers (1997) a Women (2007).
V dalších deseti letech Brătescová pokračovala ve zkoumání prostoru a místa, nově však jako umělecký materiál začala používat textilie. Svůj tvůrčí postup v této době popsala jako „malování pomocí šicího stroje“. V obecné rovině si umělkyně vypůjčuje dojmy z nejrůznějších zdrojů inspirace, od cestování až po literaturu, a přetváří je do jemných tvarů tvořených váhavými tahy.
V roce 2017 reprezentovala umělkyně své rodné Rumunsko na 57. Benátském bienále. Této akce se předtím účastnila v rámci skupinových výstav jednotlivých zemí dvakrát, a to v roce 1960 a 2013. V tomtéž roce jí rumunský prezident udělil Národní řád hvězdy. V roce 2017 uspořádala Brătescová v belgickém Muzeu výtvarného umění v Gentu celkovou retrospektivní výstavu (která byla teprve její čtvrtou výstavou mimo Rumunsko). Mezi další významné samostatné expozice z poslední doby patří výstavy, které se konaly v prostorách spolku Neuer Berliner Kunstverein v Berlíně (2018), Hauser & Wirth v Los Angeles (2018) a New Yorku (2017), Camden Art Centre v Londýně (2018), Hamburger Kunsthalle v Hamburku (1916), galerii Tate v Liverpoolu (2015) a v Uměleckém muzeu v Pacifickém filmovém archivu v Berkley v USA (2014).
Brătescová zemřela v Bukurešti v roce 2018.
