Gianfranco Pardi se narodil v roce 1933 v Miláně. Jako mnoho jeho vrstevníků z 60. let se Pardi odmítal nechat se svazovat přesně vymezeným médiem. Místo toho se snažil kombinovat, propojovat, prolínat a v konečném důsledku redefinovat dílo a prostředky, s nimiž pracoval. K organizaci prostoru přistupoval konstruktivisticky a kombinoval kresbu, malbu a sochu s velkou formální přísností v rámci ucelených prostorových kompozic, které měly architektonický rozměr.
Šedesátá léta byla pro Pardiho desetiletím pokroku. V roce 1959 uspořádal svou první samostatnou výstavu v galerii Alberti v Brescii, kterou následujícího roku doplnila další v galerii Colonna v Miláně. V roce 1965 se zúčastnil skupinové výstavy La figuration narrative dans l’art contemporain v Paříži. V roce 1967 zahájil spolupráci se Studiem Marconi v Miláně a zaměřil se na tvorbu děl, která byla novou interpretací historických avantgard, jako byl abstrakcionismus, suprematismus, konstruktivismus a neoplasticismus. Jeho architektonická díla ze 70. let se vyznačovala odhodláním vytvořit prostor – a teprve poté jej zničit – za použití úsporných metod konstrukce a destrukce. Barva sloužila k usnadnění celkového ztvárnění prostoru a jeho díla z tohoto období prozrazovala příklon ke konceptuální povaze základních barev nanášených na povrch zcela lineárním způsobem.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let vytvořil díla ze série Cinema, Monk e Maschere, která se soustředila na použití železných podpěr. Později se jeho umělecká tvorba zaměřila na téma Montagna-Sainte Victoire, inspirované Cézannovými díly, na cykly Nagjma, inspirované večerními pohledy na Tanger a jeho světlem, a na Box, díla využívající kartonové krabice.
V roce 1974 se zúčastnil 27. Bienále v Palazzo della Permanente v Miláně, což si zopakoval v roce 1993. V roce 1981 se zúčastnil dvou velkých kolektivních výstav: Lines of artistic research in Italy 1960/1980 ve Výstavním paláci v Římě a Il luogo della forma v Museo di Castelvecchio ve Veroně. V roce 1984 mu uspořádala velkou soubornou výstavu Univerzita v Parmě a v roce 1986 se konaly samostatné výstavy na Benátském bienále, Milánském trienále a Římském quadriennale. V roce 1998 mu byla věnována samostatná výstava v Palazzo Reale v Miláně. V následujícím roce byla uspořádána řada významných výstav v Německu – ve Frankfurtském uměleckém spolku, Muzeu umění v Bochumi a Muzeu dějin umění ve Stralsundu. V roce 2000 se v milánské galerii Giò Marconi konala jeho samostatná výstava Homeless. V roce 2002 se konala jeho retrospektivní výstava Sheets v galerii Fumagalli v Bergamu a v roce 2003 vystavoval opět v galerii Giò Marconi sérií děl Danza e Restauro. V pozdější době se jeho samostatné výstavy uskutečnily například v milánské nadaci Marconi (2014), pařížské Galerii Balice Hertling (2015), galerii Cortesi v Luganu (2016) a v Londýně (2017).
Vytvořil řadu soch pro veřejné i soukromé prostory, mimo jiné šlo o hotel Bellevue v Malcesine ve Veroně (1988), Generální velitelství finanční policie, Via XX Settembre, Řím (1995), výletní loď Costa Victoria, Janov (1996), Casa Zanaria, Rue de Bièvre, Paříž (1998), Soundtrack, sídlo společnosti Snam S.p.A., San Donato Milanese, Milán (1999), Box, Cascina Mangiagruppa, Zeme, Pavia, (2001), Sheet, ACF Bergamo, Brembate Sopra, Bergamo (2002)´, Danza, Piazza Amendola, Milán (2006) a Sprigionamenti, Negombo, zátoka San Montano, Ischia, (2015). Od roku 2008 je členem Národní akademie San Luca.
Gianfranco Pardi zemřel v roce 2012. V následujícím roce bylo na jeho památku založeno kulturní sdružení a archiv.
