Giosetta Fioroniová se narodila v roce 1932 v Římě. Narodila se do umělecké rodiny – její otec byl uznávaný sochař a matka zručná malířka a profesionální loutkářka – a byla tedy téměř předurčena stát se významnou osobností umění poloviny 20. století. Inspirována a podporována svým okolím se zapsala na římskou Akademii výtvarných umění, kde se seznámila s Totim Scialojou, který ovlivnil její kariéru.
Její generace rychle vytvářela uskupení a navazovala mezinárodní kontakty. Byla jednou z mála členek Scuola Romana (do níž patřili Franco Angeli, Mario Schifano, Tano Festa, Francesco Lo Savio, Fabio Mauri a Giuseppe Uncini), skupiny, která se na římské umělecké scéně objevila v 60. letech. Skupina se soustředila hlavně kolem galerie La Tartaruga, místa setkávání, kde bylo vystaveno mnoho jejich děl. V době, kdy byl oblíbenějším cílem New York, pravidelně cestovala a pracovala v Paříži, přičemž jedno období intenzivní činnosti zde prožila v letech 1958–1963. Díky své rozsáhlé síti kontaktů se mohla setkat s takovými velikány, jako byl Cy Twombly, Willem de Kooning a Robert Rauschenberg, nebo navštěvovat ateliér mimo jiné Tristana Tzary.
Tematicky Fioroniová zkoumala ženskou postavu z různých úhlů a pomocí různých technik. K jejím nejpopulárnějším malířským cyklům z 60. a 70. let patřily argenti neboli „snímky pocitů“, které zachycovaly populární kulturní nebo komerční obrazy pomocí hliníkového a stříbrného smaltu. I když měla úspěch, autorka, vedena tvůrčím experimentováním, svůj cyklus přerušila a uspořádala ambiciózní performanci nazvanou La Spia Ottica. Od tohoto okamžiku se její umění stalo interaktivnějším, protože se snažila oslovit diváky přímým i nepřímým způsobem. Fioroniová pravidelně čerpala ze známých pohádek a legend, aby našla společný základ, s nímž mohla interagovat. S důrazem na nadčasové textové zdroje vznikala spolupráce se spisovateli a básníky, jako byli Parise, Ceronetti, Arbasino, Zanzotto a Garboli, která vedla k tvorbě na papíře a v knižní podobě, jež se v roce 1990 stala předmětem vlastní retrospektivní výstavy v římském Národním institutu grafického designu. Fioroniová se následně začala věnovat keramice, filmu a sochařství.
Svá díla vystavovala po celém světě v různých prostředích. Její první samostatná výstava se konala v roce 1957 v milánské galerii Montenapoleone. Řadu výstav hostila v 60. a 70. letech galerie La Tartaruga. V tomto období se také účastnila významných skupinových výstav, jako byly Nuove Tendenze in Italia v Galleria del Naviglio v Miláně (1966) a Vitalità del negativo nell’arte italiana 1960/70 ve Výstavním paláci v Římě. Další významné samostatné výstavy se konaly v galerii Breteau v Paříži (1963), v Galerii del Naviglio v Miláně (1965, 1967, 1969 a 1971), v galerii Agentury moderního umění v Neapoli (1968), v galerii Il Punto v Turíně (1970) a v galerii de’ Foscherari v Boloni (1974). V roce 1972 byla instalována retrospektivní výstava v Centru výtvarných aktivit v Palazzo dei Diamanti ve Ferraře. Fioroniová se v letech 1956, 1964 a 1993 zúčastnila Benátského bienále. V březnu 2003 uspořádalo město Řím rozsáhlou retrospektivu v Museo dei Mercati di Traiano s názvem La Beltà, opere dal 1963 al 2003. Další rozsáhlou retrospektivu uspořádalo v březnu 2004 Centrum současného umění v Parmě. V roce 2013 se konala její vůbec první samostatná výstava v Severní Americe v The Drawing Center v New Yorku: Giosetta Fioroni: L’Argento, která se poté opakovala v Národní galerii moderního a současného umění v Římě. V květnu 2017 byla pozvána k účasti na programu projektů na veletrhu umění Frieze New York. V roce 2021 jí byla zasvěcena dvojvýstava v milánské galerii Cannaviello: jedna část se věnovala její tvorbě z 60. a 70. let a druhá novějšímu uměleckému vývoji.
Giosetta Fioroniová žije a pracuje v Římě.
