Giulio Paolini se narodil v roce 1940 v Janově. Vystudoval grafiku na Státní průmyslové škole grafiky a fotografie Giambattisty Bodoniho v Turíně. Paulini, obvykle spojovaný se hnutím arte povera, ztělesňuje konceptuální větev italského postmodernismu.
Po své první samostatné výstavě v galerii La Salita v Římě v roce 1964 vytvořil sérii děl, která se snažila zkoumat místo plátna v prostoru. Vytvářel do jisté míry holá díla zasazená jedno do druhého, která představovala malbu jako obraz sebe sama. Ve druhé polovině 60. let se Paolini obrátil k fotografii pro její objektivitu a dočasnost.
V 70. letech Paolini čerpal z nesčetných odkazů na antiku, a to jak prostřednictvím tradičních technik, tak i současných metod, jako jsou instalace, performance, koláže a nábytek. Výraznějšími prvky jeho tvorby se stalo používání reprodukcí – kopií či dvojníků – a fragmentů, jako například v díle Mimesi (1975–1976), kde proti sobě stojí dvě identické sádrové sochy Venuše a odhalují dvojznačnost kopie.
Po výstavě Universal Exhibition (1994–1997) Paolini přesunul svou pozornost na scénografii a samotný výstavní prostor a jeho vztah k divákům, kteří v něm přebývají. Jak se vyvíjel jeho myšlenkový proces, jeho instalace se stávaly složitějšími, mísily se v nich minimální estetické a filozofické aspirace zděděné z antiky a zpochybňovaly jeho vlastní identitu umělce.
Od své první účasti na skupinové výstavě v roce 1961 (XII Premio Lissone internazionale per la pittura, Palazzo del Centro del Mobile, Lissone) a první samostatné výstavy v roce 1964 (galerie La Salita, Řím) uspořádal řadu výstav v galeriích a muzeích po celém světě. Mezi jeho význačné souhrnné výstavy patří tyto: Whitechapel Gallery, Londýn (2014), Kunstmuseum Winterthur, Švýcarsko (2005), Prada Foundation, Milán (2003), Neue Galerie v Landesmuseum Joanneum, Štýrský Hradec, Rakousko (1998), Národní galerii moderního a současného umění, Řím (1988), Staatsgalerie, Stuttgart (1986), Nouveau Musée, Villeurbanne, Francie (1984) a Stedelijk Museum, Amsterdam (1980). Byl pozván na čtyři ročníky documenty v německém Kasselu (1972, 1977, 1982, 1992) a deset ročníků Benátského bienále (1970, 1976, 1978, 1980, 1984, 1986, 1993, 1995, 1997, 2013). Paolini vytvářel také scény a kostýmy pro divadlo, především s Carlem Quartuccim v 80. letech a s Federicem Tiezzim pro dvě Wagnerova díla v prvním desetiletí nového tisíciletí.
