Giulio Turcato se narodil v roce 1912 v Janově. Studoval umění v Benátkách, navštěvoval místní uměleckou střední školu a školu umění aktu. Po krátkém pobytu v Palermu a Miláně, kde pracoval v architektonickém ateliéru Giovanniho Muzia, se v roce 1943 usadil v Římě. V italském hlavním městě navštěvoval Osterii Fratelli Menghi, mezi 40. a 70. lety 20. století vyhlášené místo setkávání malířů, režisérů, scenáristů, spisovatelů a básníků. Spolu s dalšími umělci Emilio Vedovou a Toti Scialojou začal Turcato v italském hlavním městě vystavovat.
Po období stráveném v italském odboji během druhé světové války se v roce 1946 přestěhoval do Paříže, kde studoval avantgardu, včetně děl Kandinského a Picassa. Podnícen svým okolím podepsal v roce 1947 manifest Forma I a připojil se ke skupině Fronte Nuovo delle Arti, s níž vystavoval na Benátském bienále v roce 1948. Neshody ohledně ideologie a odmítání socialistického realismu však nakonec Turcata přivedly k jinému směru. V roce 1952, kdy byl přesvědčen, že umění a politiku nelze skloubit, se připojil ke Skupině osmi (Gruppo degli otto), kterou tvořili Afro Basaldella, Renato Birolli, Antonio Corpora, Giuseppe Santomaso, Ennio Morlotti, Emilio Vedova a Mattia Moreni.
Ve svém vlastním uměleckém vývoji tíhl Turcato k symbolickému násilí, vyváženému monochromním použitím barev, které jako by pomalu stékaly z plátna, a použitím základních materiálů, jako je písek a guma. Geometrická formálnost však postupně ustoupila volným gestickým tahům. Opustil politická témata ve prospěch regionálních a duchovních vlivů, především zenu. Vliv amerického abstraktního expresionismu se projevil i ve výběru rozměrnějších pláten.
V 60. letech začalo jeho dílo nabývat odlišné podoby, šlo o směsi koláží a malovaných detailů připomínajících surrealistickou tvorbu z doby před 30 lety. I zde s postupem času rozměry pláten rostly.
Turcato často vystavoval na Benátském bienále: v letech 1948, 1954, 1956, 1958, 1966, 1968, 1972, 1982, 1986, 1988, 1993 a 1995. K dalším významným výstavám patřila National Review of Figurative Arts na pátém Quadriennale v Římě (1948), Peintures italiennes d’aujourd’hui, putovní výstava po Blízkém východě a severní Africe (1963–1964) a retrospektiva v Národní galerii moderního a současného umění v Římě (1987). Vystavoval také například v Muzeu moderního umění (MoMA) v New Yorku, Pavilonu současného umění v Miláně, Státní galerii moderního umění v Mnichově, Musée de l’Athenée v Ženevě a Muzeu umění ve Filadelfii.
Během své kariéry byl ověnčen několika cenami, včetně první ceny na Premio del Golfo v La Spezii (1951), ceny za nákup v prvním ročníku ceny Premio Spoleto (1953) a Ceny předsedy vlády.
