Imi Knoebel, vlastním jménem Klaus Wolf Knoebel, pochází se saského města Dessau. Studoval užité umění v Darmstadtu, kde od roku 1962 navštěvoval kurzy, které vedli Johannes Itten a László Moholy-Nagy. Na studiích se seznámil s Rainerem Giesem, který si stejně jako Knoebel oblíbil styl Kazimira Maleviče, a spolu začali tvořit pod jménem Imi & Imi, které vzniklo z německého „Ich mit ihm“ – „já s ním“. IMI byla ale také značka jednoho východoněmeckého pracího prostředku, a tak mělo jejich umělecké jméno i určitý ironický podtext. V roce 1964 mladí umělci přesvědčili Josepha Beuyse, aby je přijal na düsseldorfskou akademii, kde poté oba studovali až do roku 1971. Joseph Beuys jim tehdy dal klíče od místnosti s číslem 19, sousedící s jeho proslulou učebnou č. 20, a právě v této „místnosti 19“ vytvořil Knoebel v roce 1968 své rané dílo Raum 19, které předurčilo jeho další tvorbu: jde o rozsáhlou modulární strukturu tvořenou trojrozměrnými geometrickými objekty z nenatřených dřevovláknitých desek.
Knoebel, Giese a Palermo tehdy měli společný ateliér a snažili se bránit vlivu pop-artu, kterému v té době podléhala většina Beuysových studentů. Místo toho vyvinuli vlastní odrůdu německého minimalismu, odvozenou od Malevičova suprematismu. Raná Knoebelova díla (Sandwich I & II) pracují s barevnými deskami umístěnými přes sebe, jejichž strukturované barevné plochy odkazují zejména na dílo Pieta Mondriana; příkladem jsou Knoebelova díla INNIN nebo Pinakothek der Moderne. Zde však jeho experimenty neskončily: Knoebel byl jedním z prvních umělců své generace, kteří k rozšíření možností malby začali využívat fotografické prostředky. Jeho Innenprojektionen (Vnitřní projekce, 1968–1970) například využívají průsvitné projekční fólie, jejichž pomoci se na zdi výstavních prostor promítají prázdné čtverce. Tuto koncepci později rozšířil o vertikální a horizontální linie, které na fyzických architektonických plochách vytvářejí rozmanité nehmotné struktury. Tento cyklus a s ním spojená fotografická a filmová dokumentace (např. Projektion I z roku 1968 nebo Projektion X z let 1970–1971) byla vlastně Knoebelovým příspěvkem k „odhmotnění“ média malby.
Zatímco pro Knoebelovu tvorbu přelomu 60. a 70. let byly typické černobílé mřížky, v následujícím období se umělec začal věnovat barvě. Jeho obrazy z té doby, tvořené barevnými tvary kladenými přes sebe, byly jakousi interpretací žánru portrétu.
Po smrti svého přítele Blinky Palerma začal Knoebel pracovat s barvou důsledněji a explicitněji. Prvním dílem jeho nového období byl obraz Farben – für Blinky z roku 1977. Pro Knoebelova díla z 80. let je charakteristické používání náhodně nalezených předmětů, které sloužily například jako plocha, na niž maloval. Tím se jeho dosud dvourozměrné kompozice rozšířily o třetí rozměr a tuto novou fyzickou realitu ještě umocňovaly záměrně ponechané „technické stopy“, jako třeba zbytky barev, co stékají přes okraj obrazu. Navázal tím na nové pojetí obrazové kompozice, se kterým přišel v 60. letech Frank Stella. V 90. letech se Knoebelovým oblíbeným materiálem staly hliníkové plechy různých tvarů, pomalované jednolitými, často základními barvami. Jeho věrnost trojici základních barev je ostatně dokladem dlouhodobého vlivu, který na něj mělo dílo Pieta Mondriana.
Základních barev se Imi Knoebel držel i ve svých nejdůležitějších dílech vytvářených na zakázku. V roce 2008 byl požádán o šest nových vitráží pro katedrálu v Remeši. Výsledkem byly abstraktní kompozice složené z několika set kusů skla v zářivých barvách (červená, modrá, žlutá). Knoebelovy vitráže byly v katedrále umístěny u příležitosti 800. výročí jejího založení v roce 2011.
Knoebel svá díla vystavoval velmi často, včetně mnoha samostatných výstav: Haus Konstruktiv v Curychu (2018), Haus Lange Haus Ester v německém Krefeldu (2015), Kunstsammlung Nordrhein-Westfalen, K21 v Düsseldorfu (2015), Kunstmuseum Wolfsburg (2014), Museum der bildenden Künste v Lipsku (2011), Gemeentemuseum v Haagu (2010), Neue Nationalgalerie v Berlíně (2009), Deutsche Guggenheim v Berlíně (2009), Dia:Beacon v New Yorku (2008), Hamburger Kunsthalle (2004), Kestner Gesellschaft v Hannoveru (2002), Institut Valencià d’Art Modern ve španělské Valencii (1997), Kunstmuseum Luzern (1997), Haus der Kunst v Mnichově (1996), Stedelijk Museum v Amsterdamu (1996).
Imi Knoebel žije a pracuje v Düsseldorfu.
