James Vella Clark se narodil v roce 1975 na Maltě. Dnes je jeho jméno synonymem pro krajinářské obrazy z prostředí ostrova.
Vella Clark se inspiroval například Espritem Barthetem, Pawlem Carbonarem a Paulem Kleem (včetně jeho vášně pro hudbu, kterou Vella Clark také využívá k navození tvůrčí nálady, neboť hudba je zastřešujícím prvkem jeho tvorby), od nichž se snažil osvojit si určitý odkaz, ale současně si razil vlastní estetickou cestu. Tradice je pouze výchozím bodem a důkladná originalita je cestou.
Krajina jako téma se pod štětcem Velly Clarka rozbíhala (skoro by se dalo říci dělila) do dvou kategorií: znázorňující výjevy a čistě abstraktní scény. Tyto podsoubory témat sice existují současně, ale jsou výsledkem vývoje, jak sám autor popisuje: „Moje abstraktní díla se vyvinula z toho, že jsem v krajinách posouval kompoziční hranice. Byl to postupný proces, který probíhal řadu let. A možná právě proto se na své umění dívám jako na svou osobní cestu.“ Krajina je o vyprávění příběhů a styl je jazykem, prostředkem vyprávění.
Dva hlavní opakující se motivy spojují dva estetické prvky: kostel (jako městský architektonický prvek) a strom. Kostel je hlavní postavou příběhů Velly Clarka, stejně jako v jeho vlastním životě. Tyto stavby vždy shlížejí na každý jeho pohyb, vždy utvářejí jeho horizont, vždy protínají jeho obzor. Kostel je více než vizuálním symbolem, je také symbolem morální síly a dominance, kterou stále v jeho každodenním životě má víra spojená s touto stavbou.
Dalším základním prvkem jeho tvorby je strom. I tento motiv prošel vývojem. Nejprve měl cypřiš stěžejní symbolický význam. Strom, přítomný na hřbitovech, byl používán jako metafora smrti a smrtelnosti, což jsou témata, která prostupují dílem i životem Velly Clarka. Změna, která u něj nastala, vyvolala vývoj i u prvního základního prvku. Jeho přístup ke krajině a barevná paleta se proměnily, odstíny jsou jasnější, živější a povznášející. V těchto nových zobrazených prostorech byl cypřiš nahrazen palmou, která je odolná i v těch nejdrsnějších podmínkách. Vella Clark ji používá jako metaforu lidského ducha v nás, který se snaží přežít v těch nejtěžších životních situacích. Tato personifikace se rozrostla do té míry, že stromy jsou často vkládány na místo osob v autorově životě. Postavy, které samostatně vystupují v zobrazeném příběhu.
