Jasmina Cibicová se narodila v roce 1979 v Lublani. Tématem jejího díla je materializace „měkké síly“, konkrétně politické využití umění a architektury jako prostředku k předávání ideálů, hodnot a narativů. Tuto schopnost kritického přivlastňování si a podvracení narativních nástrojů a ikonografie získala již jako studentka, nejprve na Akademii výtvarných umění v Benátkách (2003) a později na Goldsmith College of Art v Londýně (2004–2006), kde se seznámila se svým partnerem, fotografem Petem Mossem. Souběžně se studiem založila ženskou skupinu Passaporta, která působila mezi Lublaní, Londýnem, Grenadou a Benátkami. V současné době žije střídavě v Londýně a Lublani.
Cibicová hromadí, pitvá, vybírá a pak přepisuje kulturní výtvory prostřednictvím velkého počtu médií, často v kombinaci. Jako vyznavačce „totálního umění“ jí film, plastika, performance i instalace slouží sdělení, které chce předat. Vrstvením symbolů a příběhů a jejich překládání přes sebe falzifikuje narativy, mění významy a – jak sama uvádí – dešifruje „mechanismy moci a současně buduje vlastní alegorické struktury“. Její metakritická metodologie tím, že rozmotává vlákna na tapisériích z minulosti, nás informuje a varuje před těmi, které se nově utvářejí, a zároveň vybízí k analytickému zkoumání a soustavnému zachovávání si zdravého náhledu na to, jak se dějiny vyvíjí.
Jugoslávie je téma, které Cibicová ráda využívá jako příklad, varovný příběh a experimentální terén. S využitím archivů a rekonstrukcí dekonstruovala kulturní identitu a narativ tohoto dnes již neexistujícího národa, konkrétně jeho využívání či ignorování ženských postav a hlasů (někdy například doslova ve zpívaných performancích). Toto zkoumání většinou prováděla v souvislosti s různými světovými výstavami, na nichž se Jugoslávie (pod různými názvy) prezentovala: Barcelona (1929), Paříž (1937), Brusel (1958) a Montréal (1967). Právě v Montréalu Cibicová nedávno výsledky tohoto uměleckého výzkumu představila.
Účast Cibicové na 55. Benátském bienále v roce 2013 znamenala zlom v její kariéře, neboť jí umožnila představit svou práci širší umělecké komunitě. Od té doby byla kurátorkou ambiciózních zásadních mezinárodních výstav, jako byla například výstava Pleasure of Expense (2019). Na pozadí stého výročí založení Společnosti národů a nejistoty, kterou vyvolal brexit, Cibicová prostřednictvím uměleckého pitvání opět obnažila politické narativy. V rámci výstavy představila různé filmy, včetně filmů The Gift: Act II (2019), natočený v ženevském Paláci národů, Spielraum: Tear Down and Rebuild (2015) a State of Illusion (2018), opět zaměřeného na Jugoslávii. Pomocí všech těchto pohybujících se děl Cibicová zpochybňuje a rozvrací hegemonickou kulturní podívanou státu a národa.
