Juan Barjola se narodil v roce 1919 v Torre de Miguel Sesmero v provincii Badajoz v rolnické rodině. V roce 1934 se přestěhoval do města Badajoz, kde navštěvoval Školu umění a řemesel. Tragické události španělské občanské války během jeho dospívání jej trvale poznamenaly a jeho budoucí tvorba bude prožitou zkušenost částečně reflektovat. V roce 1943 se přestěhoval do Madridu, kde pokračoval ve studiu. Zapsal se na Královskou akademii výtvarných umění sv. Ferdinanda, kam docházel na výuku řezbářství a rytectví. Kromě toho navštěvoval hodiny v soukromém Círculo de Bellas Artes a docházel do Muzea uměleckých reprodukcí a do muzea Prado, kde kopíroval Velázquezovy šašky a vytvářel díla interpretující malby Goyi, El Greca a Hieronyma Bosche. Realizoval své první rytiny a začal si vydělávat na živobytí jako sochař v ateliéru Granda. Námětem Barjolovy tvorby z druhé poloviny 40. let jsou žánrové výjevy a lidé z periferie. Autor tato témata zobrazuje naturalistickým způsobem, ve kterém však již najdeme první náznaky expresionismu.
V roce 1950 se rozhodl věnovat pouze malířství a v roce 1957 uspořádal svou první samostatnou výstavu v madridské galerii Abril. Ústředním tématem jeho tvorby se stala lidská postava. Jeho vlastními slovy: „Zahájil jsem myšlenkovou sérii, kde se kubismus synchronizuje s expresionismem, jenž jsem nikdy neopustil.“ V roce 1957 pobýval tři měsíce v Belgii. Během tohoto pobytu jej výrazně ovlivnilo dílo Jamese Ensora. V Paříži jej zaujala tvorba Matisse, Soutina, Rouaulta a de Staëla. Uspořádal samostatnou výstavu v bruselské galerii du Théâtre a zúčastnil se kolektivní výstavy, která se konala v bruselské galerii Vallovra.
V roce 1959 se Barjolův styl posunul blíže k abstraktnímu umění využívajícímu nezmírněnou barevnost pro zobrazení stejnojmenných předmětů nebo postav svých děl. Obrysy těchto postav – tvořených širokými tahy a velkými skvrnami v omezené chromatické škále – jsou naznačeny jen velmi volně. Sám umělec komentoval význam této změny ve své tvorbě takto: „Ta souhra mě již unavovala, a tak jsem se začal věnovat abstrakci, díky které jsem se naučil jasně nazírat prostor. Tato fáze však byla krátká, protože mě vždy zajímal obsah. A je to logické, protože abstraktní umění má pouze estetický rozměr.“
V roce 1960 získal stipendium nadace Juana Marche, které mu umožnilo pokračovat ve studiu v zahraničí. V roce 1964 dostala jeho tvorba silně expresivní nádech. Kresba i malba Barjolovi umožnily zdůraznit zrůdnost a nechutnost výjevů a postav. Jeho barevná škála se obohatila používáním černé, karmínové a zelené barvy a jejich kontrastů a obrysy ohraničovala nepravidelná a tvrdá linka. V jeho tvorbě se objevily určité prvky surrealismu, zejména v deformaci lidských postav, jejich rukou a hlav.
Od roku 1967 opustil drsné impasto a upřednostnil plošší malbu s výbušnými barvami, která jej v určitém ohledu přiblížila k pop artu. V tomto období se ještě více projevily některé postoje a rysy, které jsou stálými znaky jeho díla: ironie, sarkasmus, ošklivost, vulgarita, temnota. V 70. letech 20. století začal jeho tvorbu opět ovlivňovat expresionismus, přičemž jeho díla vycházejí z informalismu a děl Bacona, Kooninga a Picassa. Některá díla z počátku tohoto desetiletí, která zobrazují smrt a hromadné násilí, jako jsou popravy a masakry, jsou výrazem společenské a politické kritiky a Barjola jejich prostřednictvím odsuzuje represivní režimy. Tematika je zpracována na větší ploše než tomu bylo v předchozích fázích umělcovy tvorby.
