Károly Elekes se narodil v roce 1951 ve městě Cristuru Secuiesc/Székelykeresztúr. Pocházel z venkova. Když mu bylo 14 let, dostal od svého staršího bratra, z něhož se později stal novinář, svůj první fotoaparát, což byl důležitý moment v jeho uměleckém rozvoji. Vyzbrojen svým prvním nástrojem si začal tento budoucí umělec trénovat oči. O rok později se dostal na Střední hudební a výtvarnou školu v Târgu Mureş/Marosvásárhely, kde se setkal se svými prvními profesory, kteří jej ovlivnili, jako byl Pál Nagy.
Jako absolvent Akademie výtvarných umění Iona Andreeska (dnešní Univerzity umění a designu) ve městě Cluj-Napoca/Kolozsvár je uznáván za podporu, kterou poskytl rumunské umělecké scéně svými příspěvky věnovanými ateliéru MAMŰ (1979–1984). Toto sdružení, jehož centrem je především galerie Apollo a Studio Theatre, pomáhalo umělcům, kteří uprchli z Rumunska do Maďarska (cestou, kterou se vydal v roce 1984 sám Elekes). Tento ateliér, který musel čelit represivnímu klimatu, kdy bylo zakázáno se volně vyjadřovat, se v září 1983 sám v rámci halasného „obřadu vlastní likvidace“ rozpustil.
Osvobozen i jinak, než jen rozpuštěním této skupiny a svým následným odchodem do Maďarska, Elekes cestoval (do Itálie a Spojených států), tvořil a spolupracoval s Árpádem Nagyem a Sándorem Krizbaim, s nimiž založil novou skupinu Pantenon (1990-1993). Toto období bylo počátkem jeho kulturního uznání, jeho prvních zakázek na projekty a prvních cen, jako byla Munkácsyho cena v roce 1997.
Roky strávené v ateliéru MAMŰ jej formovaly. Elekes přejal avantgardní způsob uvažování založený na postmodernistickém přístupu a definoval svůj styl na základě estetických lekcí svých předchůdců. Surrealismus, konceptualismus, pop art, abstrakce a záliba v krajinomalbě, to všechno jsou směry, které si našly cestu do umělcovy tvorby. Umělec s citem pro zasazení umění do přírody a naopak přírody do umění se na počátku snažil prosadit land art jako formu dialogu a spolupráce. Tato iniciativa mu umožnila hojně cestovat a vytvořit si rozsáhlou síť kontaktů. Ačkoliv jeho vztah k přírodě prošel v rámci jeho tvorby vývojem, zůstává jejím zásadním prvkem. Ve svých pozdějších pracích se na základě osobních změn snaží o obnovení zavedené umělecké obraznosti nebo neznámých maleb amatérských malířů, aby je osvobodil z vězení muzejních institucí a anonymity, v nichž většina děl „umírá“.
