Kęstutis Grigaliūnas se narodil v roce 1957 v Kaunasu. V letech 1976 až 1982 studoval grafický design a tvorbu na Litevském státním uměleckém institutu, kde nasál mnoho inspirace a vlivů, na které v následné tvorbě odkazuje neustále se proměňujícími, ironickými způsoby.
Grigaliūnasova zvědavost a schopnost odkazovat na jiné umělce a vypůjčovat si od nich, ať už jde o malířství, nebo sochařství, ho vedly k příklonu k velmi osobní interpretaci uměleckého fragmentu. Od začátku 20. století totiž moderní umění zkoumalo fragment jako součást celku, jako synekdochu, která buď zastupuje celek, nebo na něj odkazuje. Ale pro Grigaliūnase je fragment jako samostatná, od všeho oproštěná entita, soběstačný do té míry, že může být nadřazen celku, z něhož se odlomil. Umělec se prostřednictvím detailu, části, úlomku zamýšlí nad větším celkem, podává k němu komentář, a nikoliv naopak.
Ačkoliv je jeho umění figurativní, nikdy není antropomorfní. I zde platí, že předměty a nástroje vyrobené člověkem jsou dostatečným prostředkem k zobrazení těch, kteří s nimi zacházejí. Tyto subjekty nabízí trojí rovinu interpretace. První rovina je to, co bezprostředně vidíme. Druhá rovina jsou související intelektuální a kulturní reference, které slouží jako metanarativ. Třetí rodina je „bitva“ materiálu, kterou můžeme vidět na jeho malbách a v jeho sochařských dílech. Tato oslava fragmentu se opakuje v průběhu celé jeho profesní dráhy, přičemž Grigaliūnas vystavuje velmi pravidelně – a tudíž ukazuje segmenty své tvorby – a účastní se, ačkoliv už je zavedeným umělcem, kolektivních výstav, kde je součástí širšího celku.
Z chronologického hlediska jsou jeho starší díla více ironicky žoviální. Smělé barvy a důvěrně známé formy komiksových nebo dětských knih jsou výpůjčkou – často prostřednictvím techniky šablon –, jež zakrývá latentní úzkost. Umělec využívající prvky pop artu, fluxusu a rovněž kinematografie (například Eyes Wide Open (Oči doširoka otevřené)) pěstuje svůj vlastní jazyk, svou osobní síť užitečných a smysluplných odkazů. Kolem roku 2005 se tato optimistická iluze pomalu rozrušuje a vizuální znečištění odhaluje to, co bylo vždy přítomno: nejistotu. Kolem roku 2007 se stává přijímaným prvkem tvorby smrt jako téma i jako motiv, tak jak je vnímána, aby propůjčila smysl tomu, kde není možné žádný smysl najít.
