Nunzio Di Stefano se narodil v roce 1954 v Cagnano Amiterno v kraji Abruzzo. Studoval na Vysoké škole výtvarných umění v Římě u Toti Scialoja. V roce 1973 si založil ateliér v bývalém Pastificio Cerere v římské čtvrti San Lorenzo, kde pracovali také Bruno Ceccobelli, Gianni Dessì, Giuseppe Gallo, Piero Pizzi Cannella a Marco Tirelli.
Nunzio během své umělecké kariéry zkoumal neostrou hranici mezi malířstvím a sochařstvím. Prostory jsou převrácené, sdílené nebo hybridní, což u diváka vyvolává počáteční zmatek, který brzy ustoupí zkoumajícímu vnímání a pozornosti. Nunziovy sochy jsou díla, která je třeba obcházet, analyzovat a věnovat jim čas, abyste je docenili – abyste je plně prožili.
Nunziova první samostatná výstava v Galleria Spatia v Bolzanu v roce 1981 znamenala začátek dlouhé série, která měla umocnit umělcovy průniky směrem k materiálům a sochařství a experimenty s nimi. Bylo tomu tak v roce 1984, kdy vystavil své první velké sádrové sochy v galerii L’Attico v Římě. Jeho první výstava v Severní Americe se konala v roce 1985 v Annina Nosei Gallery v New Yorku. V následujícím roce vystavila galerie L’Attico jeho první práce ze dřeva a olova, z nichž některé byly vystaveny na 42. Benátském bienále, kde Nunzio získal v roce 2000 cenu pro nejlepšího mladého umělce.
Ve druhé polovině 20. století Nunzio hodně cestoval a využíval nesčetných příležitostí: na Nouvelle Biennale v Paříži (1985), na výstavě L’Italie aujourd’hui v Národním centru současného umění v Nice (1985), dále to byly výstavy Nuove trame dell’arte v Castello Colonna v Genazzanu a Anni Ottanta v Městské galerii v Boloni (1985), Aspekte der Italienischen Kunst v různých městech Německa (1986), 11. Quadriennale v Římě a šesté Bienále v Sydney (1986), Los Nuevos Romanos v Santiagu de Compostela a Madridu, Prospekt ’89 ve Frankfurtu (1989), Roma interna v Ludwigově muzeu moderního umění ve Vídni (1991) a třetí Istanbulské bienále (1992). Obzvláště plodné období zažil také v Japonsku, včetně inaugurační samostatné výstavy v galerii Kodama v Ósace v roce 1994, po níž následovala účast na Bienále ve Fujisankei v roce 1995. Jeho sochu Ombre získalo muzeum pod širým nebem v Hakone a byla mu udělena cena za uměleckou kvalitu.
Nové tisíciletí bylo neméně bohaté na události. Začalo samostatnou výstavou v galerii Fumagalli v Bergamu (2000), po níž následovala široká škála výstav: v galerii Giorgio Persano v Turíně, samostatná výstava v Galleria dello Scudo ve Veroně (2005), výběrové výstavy v Muzeu současného umění v Římě pod kurátorským vedením Danila Ecchera, v Muzeu současného umění v Bělehradě a v Chorvatském sdružení umělců v Záhřebu (všechny v letech 2006–2007), samostatná výstava v Biedermannově muzeu v německém Donaueschingenu (2012), v muzeu Riso v Palermu a v muzeu Pinacoteca di Teora v Itálii (2016). V roce 2018 poskytla Galleria Casamadre v Neapoli prostor pro jeho samostatnou výstavu Nunzio – Giallo di Napoli Nero pece Blu cobalto.
Nunzio v současné době žije a pracuje střídavě v Římě a Turíně.
