Pawl Carbonaro, který podle vlastních slov vyrostl v otcově dílně, byl vystaven uměleckému a tvůrčímu prostředí již od dětství. Není překvapením, že se stal jednou z nejvýznamnějších současných osobností na Maltě a pomohl nastolit éru modernismu v době, kdy národní kulturní prostředí nutně potřebovalo oživení.
V mládí se připravoval pod vedením svého otce, následně nepříliš nadšeně tři měsíce studoval na místní umělecké akademii. Studia zde zanechal a zapsal se na Akademii výtvarných umění ve Florencii (1974–1979) a aby to mohl udělat, dal výpověď ze svého místa v bance, kde pracoval, aby mohl vedle toho financovat svou uměleckou praxi. Tento krok byl riskantní vzhledem k tomu, že Itálie v té době žila ve strachu z anarchistické skupiny Rudé brigády a jejích bojových metod. Po dokončení studia mu otec zemřel, což ho přivedlo zpět na Maltu, kde truchlil nad ztrátou milovaného člověka a mentora.
Carbonaro je srdcem malíř krajin a tvůrce leptů, který ale nikdy neopustil štětec, navzdory tomu, že se postupem času vyvinul směrem k abstrakci. Jak linie ztrácejí na figuraci, člověk snadno nahlédne, že se organicismus tématu mění na organicismus gesta, tahy jsou stále intenzivnější, sebevědomější a expresivnější. Neklidná země či rozbouřené moře nikdy nejsou jeho abstraktnímu slovníku příliš vzdáleny. Je to, jako kdyby se nestálost Cézannových raných krajinomaleb zhroutila sama do sebe a zanechala za sebou dezorganizované vzory, které nedokážou zprostředkovat žádný dojem, že něco znázorňují. Přírodní cítění je zachováno díky autorově volbě barev – od jasných zemitých tónů až po tóny mořských hlubin.
