Piero Guccione se narodil v roce 1935 v maloměšťácké rodině ve Scicli na Sicílii. Ačkoli ani jeden z jeho rodičů nebyl nijak zvlášť umělecky založený (otec byl krejčí a matka žena v domácnosti), podporovali jeho tvůrčí zájmy již od raného dětství a umožnili mu navštěvovat uměleckou školu Comiso a později Umělecký institut v Catanii, který absolvoval v roce 1954. V témž toce Guccione přesídlil do Říma, kde se zapsal na Akademii výtvarných umění. Studium ho však bohužel neokouzlilo a zanechal ho již po měsíci. I když v italské metropoli zůstal, v prvních dvou letech maloval jen zřídka, místo toho se živil jako grafik a věnoval se samostudiu reklamních plakátů, novinové karikatury a nábytkářského designu.
V šedesátých letech Guccione hodně cestoval, zejména na Saharu v Libyi, kde se s týmem vedeným paleontologem Fabriziem Morim účastnil průzkumů skalních maleb. Když Guccione nebyl na archeologických nalezištích, vystavoval svá první díla. Jeho vůbec první samostatná výstava se konala v roce 1960 v římské galerii Elmo. Následujícího roku uspořádal na žádost Americké federace umění výstavu skalních maleb z Libyjské pouště na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, která se poté představila i na dalších významných amerických univerzitách.
V letech 1962–1965 byl členem skupiny Il pro e il contro, do níž patřili i jeho kolegové Ugo Attardi, Ennio Calabria, Fernando Farulli, Giuseppe Guerreschi, Alberto Gianquinto a Renzo Vespignani a významní kritici Antonio Del Guercio a Dario Micacchi. Objevily se nové příležitosti, včetně možnosti ilustrovat Stendhalův klasický román Červený a černý pro nakladatelství Parenti a zúčastnit se zásadní výstavy Peintures italiennes d’aujourd’hui, která putovala po Blízkém východě a severní Africe. V roce 1966 vystavoval své práce na svém prvním Benátském bienále, což se mu podařilo zopakovat ještě pětkrát (1972, 1978, 1982, 1988 a 2011).
Retrospektivy a souborné výstavy začaly v 70. letech výstavou, kterou pořádalo město Ferrara v Palazzo dei Diamanti, která shromáždila 80 nejreprezentativnějších děl jeho tvorby z předchozího desetiletí. V roce 1971 vyšla Guccionemu první monografie, jejímž editorem byl Enzo Siciliano. Stylový obrat znamenala rozsáhlá výstava, kterou uspořádal Leonardo Sciascia v Palermu, kdy se pro označení posledního posunu v Guccioneho tvorbě vžil termín „platitude/klišé“.
K dalšímu posunu došlo v první polovině 80. let. Místo oleje převzaly pastely. Tato nová součást díla si rychle získala uznání a přinesla výstavy, zpočátku v Itálii, ale poté i v dalších uměleckých centrech široko daleko – výstavy v Paříži (1983, 1988 a 1998), New Yorku (1980, 1985, 1989) a Washingtonu (1984). Toto období uzavřela druhá monografie vydaná v roce 1989, kterou tentokrát editoval Siciliano společně se Susan Sontagovou. Velká retrospektivní výstava s názvem Variations v Palazzo dei Leoni v Messině v roce 1992 podnítila opětovný zájem o rozsáhlejší, zastřešující výstavy jeho díla. Tato fascinace vyvrcholila v roce 2011 dokumentárním filmem Massima Nifosìho Piero Guccione: směrem k nekonečnu, který byl uveden na Mezinárodním filmovém festivalu v Římě, na Madridském festivalu italského filmu a na Benátském bienále.
Piero Guccione zemřel v roce 2018.
