Pietro Consagra se narodil v roce 1920 v Mazara del Vallo, malém městě v sicilské provincii Trapani. Sochař Pietro Consagra si vědomě (a někdy kontroverzně) razil vlastní cestu mezi řadou změn, které přineslo 20. století. Původně v roce 1931 absolvoval výcvik pro námořníky, pracoval jako mechanik a později se stal kapitánem. Po přestěhování do Palerma v roce 1938 se v něm probudil zájem o umění, zapsal se na uměleckou vysokou školu, kterou dokončil v roce 1941, poté, co vyhrál boj s tuberkulózou. Budoucí sochař poté ihned nastoupil na Akademii výtvarných umění v Palermu, kde se dále vzdělával u Archimede Campiniho.
Po absolvování akademie v roce 1944 se na dva roky přestěhoval do nedávno osvobozeného Říma. Na Akademii výtvarných umění se zapsal na doplňující kurzy sochařství, díky sicilským umělcům Concettu Maugeriovi a Renatu Guttusovi proniknul do intelektuálních kruhů. Z akademie nakonec odešel a v roce 1946 odcestoval do Paříže. Consagra, inspirován estetickými podněty francouzského hlavního města, se vrátil do Říma nabitý energií. Jeho touha po převratných novinkách se zhmotnila v manifestu zveřejněném v prvním čísle časopisu Forma v roce 1947. Spolu se svými kolegy umělci Carlou Accardiovou, Ugem Attardim, Pietrem Doraziem, Minem Guerrinim, Achillem Perillim, Antoniem Sanfilippem a Giuliem Turcatem se podílel na vytvoření skupiny Forma I, jejíž členové sami sebe nazývali „formalisty a marxisty“, prosazovali „abstrakcionismus“ proti latentně zkreslujícím snahám dřívějších průkopníků abstrakce. Tím se Consagrova literárně teoretická práce nevyčerpala. Skupina v roce svého vzniku uspořádala svou první výstavu v galerii Art Club v Římě. V roce 1952 sepsal polemický článek „La necessità della scultura“, v němž důrazně odmítl práci „La scultura lingua morta“ Artura Martiniho z roku 1945. V šedesátých letech založil skupinu Continuità – odnož skupiny Forma I.
I když stylisticky dosáhl Consagra zralosti, když v 80. letech zkombinoval plochost obrazu s prostorovostí plastiky do podoby „bifrontálů“, uznání se dočkal mnohem dříve. Již v 50. letech byly některé jeho kovové skulptury zařazeny do sbírky Peggy Guggenheimové v Benátkách. Rychle následovaly výstavy v evropských městech a galeriích. Benátky Consagrovi i nadále vyjadřovaly podporu, na Bienále v roce 1960 získal Grand Prix za sochařství. V letech 1950–1993 se na Bienále představil celkem jedenáctkrát. Jeho díla začala plnit významné umělecké sbírky po celém světě.
S uznáním přišly i zakázky a možnost vytvářet projekty – ať už umělecké nebo kulturní – ve větším měřítku, jako například muzeum pod širým nebem v obnovené Gibellině na Sicílii. Instituce, na jejímž vzniku se podílel Ludovico Corrao, byla navržena v urbanistických proporcích. Jeho posledním přáním bylo být pohřben na nedalekém hřbitově.
Kromě manifestů Consagra po celou dobu své kariéry pokračoval v psaní a publikování, mimo jiné vydal díla L’agguato c’è (1960), La città frontale (1969) a autobiografii Vita Mia (1980).
Jeho dílo bylo předmětem řady retrospektivních výstav, mimo jiné to byla výstava v Národní galerii moderního a současného umění v Římě (1989) a zvláštní výstava k otevření stálé expozice (1993), výstava v Ermitáži v Petrohradě (1991) a v Institutu Mathildenhöhe v Darmstadtu (1997). V roce 2002 otevřela stálou expozici jeho díla také Městská galerie ve Stuttgartu. Pietro Consagra zemřel v roce 2005 v Miláně.
