Skip to main content

Salvatore FIUME


(1915 - 1997)

Salvatore Fiume se narodil v roce 1915 v městečku Comiso na Sicílii. V 16 letech získal stipendium na Královském institutu knižní ilustrace v Urbinu, kde ovládl techniky litografie, sítotisku, leptu a xylografie. Brzy po ukončení studia v roce 1936 se přestěhoval do Milána, kde se okamžitě spřátelil s osobnostmi místní kultury a intelektuální sféry. O dva roky později se opět stěhoval, tentokrát do Ivrey, kde se stal uměleckým ředitelem kulturního časopisu, na který dohlížel Adriano Olivetti.

Přestože se chtěl stát malířem, toto období znamenalo malou odbočku, během níž vydal své první literární dílo – Viva Gioconda! (1943) – v milánském nakladatelství Bianchi-Giovini. Fiume byl stále více svou prací frustrován, a proto opustil Ivreu a usadil se v Canzu. Ateliérem a domovem se mu stala přádelna hedvábí z 19. století, kde se začal věnovat malbě a vytvářel díla inspirovaná italskými renesančními mistry, k nimž přidával vlastní metafyzický nádech. Vytvořil také slavnou sérii děl inspirovaných španělským folklórem pod jménem Francisco Queyo, což byl zcela fiktivní gitano umělec, který vzešel z Fiumeho fantazie.

Toto vysoce produktivní období přineslo Fiumemu ovoce v podobě vůbec prvních výstav: v galeriích Gussoni a Borromin (1949) v Miláně. Z druhé z nich se prodala díla z jeho sérií Města soch a Ostrovy soch do Juckerovy sbírky a Muzea moderního umění (MoMA) v New Yorku.

O tři roky později Fiume podnikl další profesní odbočku, tentokrát do světa divadla. Na radu Alverta Savinia si Fiume vyzkoušel práci scénografa, což byl experiment, který vedl k dlouhé a úspěšné kariéře. V letech 1952–1992 pracoval na velkém množství inscenací, mimo jiné na de Fallově Krátkém životě pro milánskou La Scalu (1952), Beethovenově baletu Stvoření Prométheova (1952), Cherubiniho Médey (1953), Respighiho Plameni (1954), Belliniho opeře Kapuleti a Montekové pro Teatro Massimo v Palermu (1954), Belliniho Normě (1955), Verdiho Aidě pro Covent Garden v Londýně (1957), Verdiho opeře Nabucco (1958), Rossiniho Vilému Tellovi (1965) a Donizettiho Zvonici pro operu v Monte Carlu (1992).

V 60. letech se začaly objevovat souborné a retrospektivní výstavy. V roce 1962 hostilo Německo putovní výstavu více než 100 uměleckých děl. V roce 1974 byla uspořádána retrospektiva v Palazzo Reale v Miláně. V následujícím roce Fiume nabídl, že na vlastní náklady oživí některými ze svých děl malé kalábrijské městečko Fiumefreddo Bruzio. V roce 1985 uspořádal velkou výstavu obrazů v Castel Sant’Angelo v Římě V roce 1987 zahájil ve Sporting D’Hiver v Monaku Fiumeho výstavu s názvem De Architectura Pingendi monacký princ Rainier. V roce 1991 představil své architektonické projekty na mezinárodní výstavě architektury Triennale v Miláně a v roce 1992 uspořádal výstavu ve vile Medici v Římě. V roce 1998 se souborná výstava jeho obrazů konala na zámku Gualtieri nedaleko Reggio Emilia. Velká výstava s názvem Salvatore Fiume: myths, hypotheses, metaphors se uskutečnila v roce 2001 v Canzu. V roce 2006 uspořádaly specializované retrospektivní výstavy italské kulturní instituty ve Vilniusu a Varšavě. V následujícím roce se v Arezzu konala dosud největší souborná výstava. V roce 2011 se v milánském Spazio Oberdan konala jeho dosud nejrozmanitější retrospektiva s názvem Salvatore Fiume: a non-conformist of the 20th century.

Fiume se začal zajímat o sochařství poměrně pozdě, vůbec první výstavu jeho sochařských prací mu uspořádala v roce 1976 milánská galerie L’Isola. Poslední výstava věnovaná jeho sochařské tvorbě se uskutečnila v roce 1995 v Centru Allende v La Spezii.

Salvatore Fiume zemřel v roce 1997. V roce 2003 byla založena jeho nadace, která sídlí v jeho bývalém ateliéru a domě v Canzu.

Prohlédnout si sbírku

podle zeměpisného původu

podle umělce