Sanja Ivekovićová se narodila v roce 1949 v Záhřebu. Po absolvování Záhřebské akademie výtvarných umění v roce 1971 se stala jednou z předních členek hnutí New Art Practice jako první umělkyně výslovně se hlásící k feministické věci a souvisejícím teoriím nejprve na jugoslávské umělecké scéně, později na chorvatské umělecké scéně. Na své první sólové výstavě, která se konala v roce 1970, když byla Ivekovićová ještě studentka, používala reaktivní zabarvené trubky, což byly záblesky interakčních scénografických postupů, které se stanou typickou součástí její tvorby. Bez ohledu na médium – fotografie, video art, koláže, obrazové manipulace nebo přímé veřejné zásahy a performance – je jádrem její světově proslulé umělecké tvorby napadání nespravedlivého sociálního statu quo. V letech 1975 až 1991 vyučovala filozofii na Záhřebské univerzitě a pak na Univerzitě Paříž 8 Vincennes-Saint-Denis v letech 1992 až 2003, než začala vykonávat funkci programové ředitelky Mezinárodní vysoké školy filozofie v Paříži v letech 2004 až 2010.
Ivekovićová, která si byla vědoma intelektuálního impulzu, který žene kupředu ji i její generaci, v roce 1978 spolu s kolegou umělcem Daliborem Martinisem (dalším feministickým výtvarným umělcem) založila galerii Podroom, která měla poskytnout zázemí pro její tvůrčí vrstevníky.
V tvorbě Ivekovićové zaujímá feminismus centrální úlohu. Její tvorba odhaluje, zpochybňuje a kontextualizuje vyobrazení žen, jejich místo v (komunistické nebo kapitalistické) společnosti, jejich status ikony ve sdělovacích prostředcích, jejich související objektifikaci a násilí, kterému jsou vystavovány. Od roku 1989 pečlivě a kriticky dokumentuje, jak se tyto subjekty vyvinuly od pádu komunistického režimu až po nástup kapitalistického řádu.
Sweet Violence (1974) používá záběry z pořadu v rámci hospodářské propagandy s cílem rozbít paradox jugoslávského státu, který se stavěl proti fašistickému totalitarismu a současně přijímal autoritářské struktury, které se vyvinuly do podoby, kterou často popisujeme jako „utopický konzumerismus“.
Double Life (1975) a Bitter Life (1975–1976) spojují mediální obraznost s osobními fotografiemi ve snaze porovnat a stavět do protikladu veřejnou a soukromou sféru. Ve svém performativním díle Triangle (1979) Ivekovićová simulovala masturbaci na balkóně během Titovy oficiální návštěvy Záhřebu, dokud na její dveře nezazvonila policie. Performance se pak změnila do podoby instalace sestávající ze čtyř fotografií a vysvětlujícího popisku. Genderové stereotypy, ať už v televizi nebo v tištěných médiích, jsou rozebrány v dílech General Alert: Soap Opera (1995), Paper Women (1976–1977) a Make Up-Make Down (1978). To, jak politiky ovlivňují kolektivní paměť, zkoumá v sérii Personal Cuts (1982), která upozorňuje na to, co je v demokracii v sázce.
Po roce 2000 Ivekovićová dále pracuje na této kolektivní paměti v sériích Gen XX (1997–2001) a The Nada Dimić File (2000–2002), což jsou dvě série, které jsou věnovány ženám, jež se zapojily do chorvatského odboje proti nacistům, ale jejichž jména historie zapomněla.
Uznání jejích uměleckých příspěvků dosáhlo vrcholu v roce 2012, kdy se dočkala dvou bezprostředně navazujících retrospektiv, první v Museum of Modern Art (MoMA) v New Yorku a pak v Muzeu moderního umění velkovévody Jana Lucemburského (Mudam) v Lucemburku.
