Soledad Sevillová se narodila v roce 1944 ve Valencii. Studovala na Katalánské královské akademii výtvarných umění Sant Jordi v Barceloně (1960–1965), ale její studium tím neskončilo. V letech 1969 až 1971 se zúčastnila matematického semináře Ernesta Garcíi o automatizovaném generování tvarů ve výtvarném umění ve výpočetním středisku Universidad Complutense v Madridu. V roce 1979 získala stipendium Nadace Juana Marche pro Španělsko a následující rok stipendium Centra pro podporu výtvarného umění a výzkumu nových výrazových forem. Poté, co obdržela grant Smíšeného americko-španělského výboru pro kulturní a vzdělávací spolupráci, žila v letech 1980 až 1982 v Bostonu. Na Harvardově univerzitě získala stipendium pro obor technického zkoumání uměleckých děl na katedře výtvarných umění.
Během pobytu na této univerzitě zahájila svou sérii Las meninas, kterou lze shrnout jako novou interpretaci Velázquezova obrazu prostřednictvím mřížky kompoziční struktury se zaměřením na atmosféru a prostornost. Po návratu do Španělska dále rozvíjela tento prostorový prvek v různých prostorových instalacích, které si nadále poeticky vypůjčují obrazové médium a propojují jej s vlastním obrazovým postupem překvapivým způsobem, neboť tyto postupy jsou často kladeny proti sobě jako nezávislé.
Na konci 90. let 20. století síť mizí, ale určitá geometrická prostornost zůstává prostřednictvím rostlinných motivů, které jemně evokují Granadu, s nímž je malířka úzce spojena od 80. let díky výuce na univerzitě v Granadě. V poslední době se stalo ústředním motivem, obrazovým prostorem a pojmem okno, které je spojeno se strukturou dřeva a kovovým povrchem. Obrazový jazyk Soledad Sevillové nyní technicky doplňují pomíjivé materiály (papír nebo neopren), videozáznamy a fotografie. Nemoc bohužel umělkyni donutila zmenšit rozsah a vrátit se od prostorových instalací zpět k plátnu.
První samostatná výstava Soledad Sevillové se konala v roce 1998 v galerii Soledad Lorenzové v Madridu (s galerií spolupracovala až do jejího uzavření v roce 2012). Od té doby umělkyně uspořádala řadu samostatných i skupinových výstav. V posledních letech se na její počest konalo několik retrospektivních a souborných výstav, a to ve středisku Josého Guerrera (2015), Genesis v galerii Marlborough v Barceloně (2017), Prostory pohledu v uměleckém středisku Tomás y Valiente ve Fuenlabradě, Španělsko (2018).
K nedávným výstavám patří: Visiones y expresiones (společná výstava: Vize a vyjádření) CaixaForum Barcelona, sbírka současného umění, Nadace „la Caixa“ (2007); Línea y plano (Přímka a plocha) (společná výstava), galerie Antonia Machóna v Madridu (2007); Ideas y propuestas para el arte en España (Myšlenky a návrhy pro umění ve Španělsku) (společná výstava), ministerstvo kultury, Madrid (2008); Bit Internationa. [Nove] Tendencije. Computer and Visual Research. Zagren 1961–1973 (společná výstava) Centrum pro umění a média v Karlsruhe, Německo (2008); Escrito en los Cuerpos celestes (Psáno na nebeských tělesech), Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofía Madrid (2012); Retrospectiva (retrospektiva), Valencijský institut moderního umění, Valencie (2019); Museo Patio Herreriano de Valladolid, Španělsko (2021).
Byly jí uděleny mj. následující ceny: cena Alfonse Roige (1977), Národní cena za výtvarné umění (1993), zlatá medaile za zásluhy v oblasti krásného umění (2007), Cena za umění a převzetí záštity (2014), Velázquezova cena za výtvarné umění (2020).
