Tano Festa se narodil v roce 1938 v Římě. Jeho umělecká kariéra měla dva začátky: první, když mu bylo šest let a otec ho povzbudil, aby se věnoval malování jako koníčku, druhý, když se zapsal na Institut umění v Římě ke studiu malby a fotografie, který absolvoval v roce 1957. Mladého Festu, který jako své vlivy uváděl Twomblyho, Mattu, Tobeyho, de Kooninga a Pollocka, nepopiratelně ovlivnila akční malba.
První příležitost vystavovat svá díla se mu naskytla v roce 1959 v galerii La Salita v Římě v rámci skupinové výstavy s Francem Angelim a Giuseppem Uncinim. O dva roky později uspořádal ve stejné galerii svou první samostatnou výstavu. První skutečný průlom však přišel v letech 1962–1964, kdy se společně s Mariem Schifanem, Enricem Bajem a Mimmem Rotellou zúčastnil výstavy The New Realism v New Yorku a následně se zúčastnil Benátského bienále.
Brzy po svém vstupu na mezinárodní scénu Festu zasáhla ztráta bratra Francesca Lo Savia, který si v roce 1963 vzal život v jednom marseillském hotelu. Tato tragédie měla hluboký dopad na Festovu tvorbu, který začal malovat s nebývalou razancí, kdy si ruce namáčel přímo do barvy. Jeho záchvaty zuřivosti se stupňovaly, než úplně se vším skončil. Festa, kterému chyběla energie a inspirace, se uchýlil k drogám, alkoholu a lékům a dostal se do chudoby, nejistoty a nevědomosti. Většina sedmdesátých let tak byla kvůli této éře temna ztracena. Naštěstí však dostal pozvání na Benátské bienále v roce 1980, což znovu zažehlo jeho tvůrčí jiskru a vedlo k realizaci cyklu Coriandoli. Brzy následovaly nové příležitosti, například výstava Artisti Italiani 1950–1983 v roce 1982, která tento nový umělecký impuls podpořila.
Po raném období, které se vyznačovalo geometrickými šedými jednobarevnými kompozicemi, se Festa odvrátil od zkoumání grafiky k silným projevům expresivity. Za tímto účelem ho přitahovaly předměty každodenního života, jejichž praktické funkce podvracel prostřednictvím malby. Významné místo v jeho tvorbě měly dveře, okna a okenice. Tento výběr témat je samozřejmě významný, protože symbolizují prostorovou komunikaci a přechod od jednoho k druhému. Jejich zploštěním do podoby obrazů je Festa násilně zbavoval jejich funkčního, ale nikoliv symbolického účelu: iluzorní prostor malby je stále prostorem, ve kterém divák zažívá percepční přechod – ovšem tentokrát prostřednictví subverze. Podobně vrstevnatý byl Festův trvalý dialog s Michelangelem. I když se zdá, že se obrací k popkultuře, svými četnými odkazy na italského mistra promlouvá o dědictví, kterého je záhodno se zmocnit, a o nových perspektivách.
Tano Festa, obvykle spojovaný s římským pop-artovým hnutím, je nepopiratelně umělcem podvracení a diverze, ale patrně ne v očekávaném smyslu těchto slov. Italský pop-art se skutečně drží pojmu „populární“. Zatímco Američané se možná soustředí na produkty a značky, Italové stále – někdy dokonce doslova – konzumují kulturní obrazy každý den. Festa používal příklad obalů čokoládových tyčinek s vyobrazením Mony Lisy. S tím, jak se kultura stále více industrializovala a komercializovala, Festa a jeho kolegové raději věnovali pozornost reklamě v základních prvcích renesančního umění než v samotných reklamních obrazech.
Mezi jeho nejvýznamnější samostatné a skupinové výstavy patří: 5 pittori – Roma 60: Angeli, Festa, Lo Savio, Schifano e Uncini, galerie La Salita, Řím (1960), Vitalità del negativo nell’arte italiana 1960/70, Výstavní palác, Řím (1970), Benátské bienále (1964, 1978, 1980, 1984, 1993, 1995 a 2013), The Italian Metamorphosis, 1943–1968, Guggenheimovo muzeum, New York (1994), Minimalia: An Italian Vision in 20th Century Art, Muzeum moderního umění, New York (1999), Italics. Arte Italiana fra Tradizione e Rivoluzione, 1968–2008, Palazzo Grassi, Nadace Françoise Pinaulta, Benátky (2008) a Muzeum moderního umění v Chicagu (2009).
