Titina Maselliová se narodila v roce 1924 v Římě. Obecně lze její kariéru rozdělit mezi dvě země: Itálii, kde byla známá a uznávaná především jako malířka, a Francií, kde s velkým úspěchem pracovala jako scénografka.
Z uměleckého hlediska se její dílo dotýkalo dvou hlavních směrů, které formovaly avantgardu a umělecký vývoj v její rodné Itálii: futurismu a pop-artu. Futurismus se v díle Maselliové projevoval vizuální fascinací pohybem, dynamikou a rychlostí a jejich převedením do obrazových forem, efektů a kompozic. Zatímco generace před první světovou válkou byla poblouzněna silou armády, motorizací a vozidly, Maselliová se mnohem více zaměřovala na vypracované, atletické a antropomorfní náměty. Její závratě vyvolávající městské krajiny se hemžily cyklisty, boxery a tanečníky, což bylo projevem její posedlosti estetikou městského života – aspektem tvorby, který byl zdůrazněn pobytem v New Yorku.
Její příslušnost k pop-artu spočívala spíše v používání barev a zobrazování lidské postavy: tendencemi inspirovanými reklamními postupy doby, v níž tvořila. Zářivé barvy, ostré chromatické kontrasty a silné tmavé obrysy zbavovaly její sportovce individuality a posouvaly je do sféry idealizovaných symbolů – podobně jako to dělá reklama. Navzdory příměsi futurismu a pop-artu v tom, co ji ovlivňovalo, však Maselliová zůstala nezávislou osobností. Lidské podoby zobrazovala velmi obratně, ale více jí zajímalo spíše zobrazování konfliktů než samotné objekty.
Během několika let se dostala do povědomí italské elity: v roce 1948 měla svou vůbec první samostatnou výstavu v galerii L’Obelisco, v roce 1950 se zúčastnila svého prvního Benátského bienále a v roce 1955, kdy se na Bienále opět vrátila, měla svou druhou samostatnou výstavu v galerii La Tartaruga. V té době se Itálie opět stala předním kulturním centrem a do italské metropole se vydávaly mezinárodní osobnosti jako Cy Twombly a Robert Rauschenberg.
V 70. letech se Maselliová ve Francii dostala do popředí jako scénografka a spolupracovala s významnými osobnostmi, jako byli Bernard Sobel, Jean Jourdheuil, Carlo Cecchi, Humbert Camerlo a Klaus Michael Grüber. Její přístup k tomuto aspektu její práce, který byl neoddělitelný od její malby, byl jedinečně specifický pro divadelní umění a pro zvláštní vztah mezi vizuální tvorbou a mluveným slovem. Maselliová se snažila nechat text rozkvést a zabydlet svůj trojrozměrný prostor. Opustila iluzorní plochost malby ve prospěch prostorových konstrukcí, které umožňovaly dílu dýchat, umocněné tichem.
Titina Maselliová zemřela v roce 2005.
