Vana Xenouová se narodila v roce 1949 v Athénách. Vana Xenouová má rozsáhlé akademické vzdělání v rozmanitých, ale vzájemně se doplňujících technikách; v letech 1968–1973 studovala malířství, mozaiku a scénografii na Athénské škole výtvarných umění; v roce 1973 dekorativní umění na École nationale supérieure des Arts Décoratifs v Paříži a v letech 1974–1978 skicování volnou rukou na École nationale supérieure des Beaux-Arts v Paříži, současně se sama vzdělávala v oblasti estetiky a filozofie.
Její místo v současném umění není ani tak geografické, jako spíše časové. Odvrací se od imperativu pokrokovosti 20. a 21. století a pro umělecké vyjádření se noří do minulosti. Velkou a vlivnou část jejího kulturního zázemí a inspirace jako řecké umělkyně tvoří helénistická historie a mýty. Pohodlně sedí na ramenou obrazných i doslovných velikánů – Gaiy, Hádése, Axise, Hekaté, Narcise a Persefony, k nimž se v bronzu nebo kameni odvolává a vzývá je. Zejména Persefona zaujímá v tvorbě Vany Xenouové osobní místo, neboť se umělkyně s touto postavou ztotožňuje. Vysvětluje: „Každý vypráví svůj příběh prostřednictvím uměleckých děl, hledá v sochách smysl. Mně je blízká myšlenka plynutí, definování přítomnosti, která je neustále v pohybu. Naše společnost, lačnící po cynismu a zbytečných konvencích, je posedlá budoucností. ‚Budoucnost je již zde‘, říkají otcové řeckého náboženství. Jsou umělci, kteří dnes rozhodují o tom, jaká bude budoucnost. Tomu já vůbec nevěřím! Naopak, je třeba zůstat v přítomnosti, překlenout dva světy, minulý a budoucí, jako Persefona, která žije mezi zemí a temnotou a zůstává přitom v rovnováze, když se vznáší nad svým uzavřeným prostorem v přísném osmiúhelníku, který představuje nebe.“
Redukovat její přínos na pouhé zobrazování by však bylo velmi omezující. Díky svému rozsáhlému uměleckému i filozofickému vzdělání i procházením nejprestižnějších světových muzeí a sbírek se Xenouová vnitřně ztotožnila se svým kulturním dědictvím a jeho znalostí a využívá ho k vyjádření své individuality a názorů na svět umění.
Xenouová totiž ani jako učitelka nepodporuje honbu za uměleckou kariérou směřující k originalitě a hledání triumfu: „Jsem proti cynické revoluci naší doby. Dadaisté nebyli cynici, chtěli jen zničit domýšlivost. Současné umění je často marnivé, dekorativní, dokonce ani ne radikální nebo protestní, jako byla díla Marcela Duchampa nebo Josepha Beuyse“.
Xenouová se nachází na pomezí epoch a světů a má výsadní postavení při zkoumání nadčasových a univerzálních témat, kterými je lidstvo posedlé od svého vzniku: života, smrti a touhy po věčném znovuzrození, která jsou interpretovaná prostřednictvím jejích vlastních zážitků a vzpomínek.
Xenouová žije a pracuje v rodných Athénách, které jsou zdrojem její inspirace.
