Vic Gentils se narodil v Ilfracombe v roce 1919. Vystudoval na Antwerpse Koninklijke Academie voor Schone Kunsten v letech 1934 až 1938 a své studium dále prohloubil na Hoger Instituut na téže akademii mezi roky 1940 a 1942. I když je často zaškatulkováván mezi surrealisty, Gentils měl zájem o nejrůznější trendy, které se objevily ve 20. století: expresionismus, informel, neosurrealismus, belgický nový realismus. Jeho angažovanost v uměleckých kruzích vysvětluje jeho zásadní úlohu ve skupině G-58, kterou spoluzaložil se svým belgickým krajanem Polem Marou.
Jeho znalosti postupů národní a mezinárodní avantgardy pomohly Gentilsovi najít své místo v této bohaté historii. Jedno konkrétní umělecké dílo mu totiž zajistilo místo v dějinách belgického umění. Poté, co se místo malířství začal věnovat sochařství, Gentils nezapomněl na malíře, jimž Belgie vděčí za své novodobé kulturní dědictví. Jeho tvorbu začaly popularizovat reliéfy inspirované Louise Nevelsonovou. Byl velkým obdivovatelem dřeva a neváhal opětovně využít nejméně očekávané materiály, jako jsou součásti piana, křeslo a nohy stolu a formy na klobouky.
V roce 1984 vytvořil trojrozměrnou reinterpretaci leptu z roku 1889 slavného umělce James Ensora s názvem Ensor et ses squelettes veulent se chauffer. Tím, že zapojil svůj černý humor (který měl s Ensorem společný) vyvolávající potměšilý úsměv, dokázal Gentils vyjádřit vlastní osobnost a estetiku v díle, které je v konečném důsledku poctou jinému umělci. Od té doby se tento potměšilý aspekt jeho díla stává jeho charakteristickým rysem.
Gentils byl jmenován důstojníkem Leopoldova řádu a rytířem Řádu Koruny. V roce 1993 ho král Albert II. pasoval na rytíře.
Gentils zemřel v Aalstu v roce 1997.
